Walliský Dom a rakouský Grossglockner, 6.-15.8.2021

Všichni jsme chtěli na nějakou hezkou čtyřku, pohodu a klid na cestách k vrcholu, doufat v hezké počasí. Sahám tedy po vrcholech nejvyšších 😉 . Jak jsem dovedla 3 chlapy k vrcholům horským (tak zněl i podtitul promítání v AC klubu), by měli vyprávět hlavně kluci. Z mého pohledu mohu jen chválit 😉 .

 

V plném odhodlání a důvěře mě doprovázel Jíra, Vašek a Ondra. Již nějaké to léto spolu cestujeme a víme o svém umu v horách dost. Vybírám nejvyšší vrchol rakouský Grossglockner (3797m) kvůli aklimatizaci. A následně celou svojí základnou ve Švýcarsku stojící nejvyšší Dom (4545m), technicky ne tak náročná čtyřka. Kluci byli nadšeni, neboť o těchto vrcholech již dlouho snili a já se prostě trefila. Obsazenost chalup nám ale zkomplikovala naše plány a my museli kopce prohodit.

 

 

Tak tedy…

Pátek

19:50 Hradce – Jíra a já, 22:30 německý Pfreimd – Vašek a Ondra. Cca po půl hodině na dálnici si Vašek uvědomuje, že si nezamknul auto. Je to dobrák, hodně dlouho nám tuto skutečnost tají, abychom se náhodou nechtěli vrátit.

Sobota

Švýcarsko nás vítá billboardy – Římani u Martigny :-D, Svišti ve Wallisu 😀 . Následně nabízí i walliské meruňky, ale ty po zkušenostech nebrat 😀 .

10:15 Randa (1400m), super podzemní parkoviště. Auto bude pod střechou, tudíž pivko po příchodu krásně osvěžující. Na chatu Domhutte (2940m) to máme 5,5h, cca 1500m stoupání. Cesta příkrá, lesem, nelesem, cestou, necestou. A to doslova. Do cesty se nám postavil visutý most délky 494m, vystavěný v roce 2017 a toho času nejdelší na světě. Kluci nadšeni, zkoumali vše, hlavně houpavost. Já chtěla před i po pauzu a panáka. Na samotném mostu jsme nabrala docela velké zpoždění. Žaludek se mi houpal ještě hodinu poté. Konejšil mě jen pocit, že zpáteční cestu mohu volit jinou.

Stoupáme vzhůru, řidič nám usíná v zatáčce. Zdoláváme pár exponovanějších míst, odborník by tomu již říkal jištěná cesta. Užíváme si zdejší flóru, nacházíme mou oblíbenou protěž. Začíná poprchávat, přidáváme rychlost.

15:30 Domhutte (2940m) – blonďatý Cardinal na sebe nenechá dlouho čekat a zve k sobě další kamarády. Moc dobře se nám s nimi hovoří. Váša přiznává, že jediné tel. číslo, které si pamatuje je na svoji ženu. My ani to ne 😀 . Obdivujeme sportovní prádlo Norrona. Váša přidává huličské vtipy typu – Žába hulí s králíkem… Žába potká krokodýla… Ptejte se jeho, já mám ten dar, že si vtipy nepamatuji. Ondra je prorokem – Budou čtyři chody… Polopenze za 40 éček je adekvátní. Vždy dostanete polévku, zeleninový předkrm s cca 1cm3 opečeného chleba. Ale ten krutopřísný krutonek byl napuštěn tak silným kořením, že se sotva dal sníst. A to už si říkáte, že to s tím Cardinalem nebudete přehánět, když nedáte tak velký krajíc chleba 😊. Dále hlavní chod a zákusek. Talíře poctivé, jedlíci dostávají přidáno. Řidiči odpadávají, my s Ondrou klábosíme dál.

Neděle

Dnes máme aklimatizační pohodový den. Je nádherné azuro, mraky se válí pod námi v údolí. Je božsky. Budíček na pohodu, snídaně se podává v 7:30. Zpátečka do pelíšku, odchod je naplánován na 10:30.

V plánu je vyjít z Domhutte (2940m) pod sedlo Festijoch (3722m), podívat se na nástup do stěny (výška cca 3600m). Chceme si nastudovat úsek sutí k ledovci, která nás čeká následujícího dne po tmě. A hlavně si chci osahat samotný výstup skálou do sedla. Mrknout se na nás všechny, jak si budeme rozumět s lanem.

Výuka začíná, Vašek hlásí své první slanění v životě 😊. Dělí se s námi o úžasné řízky od Martiny a my k oslavám opět zveme blonďatého Cardinála 😊.

Pondělí

Den D, 2:30 budíček, nikomu se nechce z vyhřáté peřiny. 3:00 snídaně, 3:35 jsme před chatou. Tedy až na Ondru, má pomalejší starty. Mezitím aspoň davy nadšenců odchází a my budeme mít na cestě více pohody. Je absolutní tma, člověk vnímá jen proud světla čelovky. Po hoďce a půl jsme bez bloudění na ledovci, nasazujeme železa. Začíná ranní rozbřesk, okolní svět je v plné kráse. Ten výhled je dar plný vzpomínek.

Výstup skálou na Festijoch odjišťujeme. Jíra si bere na lano Ondru, já si hlídám Vaška. Jíra pořádně prochládá, nestíhá se zahřívat. V sedle již čekají první paprsky, leč sestupem na ledovec Hobarggletscher se slunci na dlouhou dobu zase vyhýbáme. Stoupáme pomalu na jednom laně po splazu, okolní scenérie jsou magické.

Krátce před devátou nás konečně vítá sluníčko. Malinko pookřejeme. Vlevo se rýsuje hřeben Nadelgratu, který finišuje u Lenzspitze. S naší přibývající výškou jeho ostrost nabývá na dramatičnosti. Začínáme stoupat do severní stěny, vítr značně sílí. Ondru začínají pálit stehna, Vašek občas popadá dech. Kalkulujeme s časem a našimi možnostmi. Průvodce uvádí výstup na 6h, hodně lezců se již vrací úspěšně z vrcholu. My jsme v tuto chvíli na cestě zhruba daných 6h, před sebou kus cesty vzhůru. Má být hezky celý den. V hlavě mám nastavenou 14h na otočení, ať jsme kdekoliv.

Vašek s Ondrou navrhují rozdělit se na dva týmy. Já s Jirkou první lano, ať aspoň my se podíváme k vrcholovému kříži. A oni za námi svým tempem, ať dojdou, kam dojdou, a na sestup se přidají k nám. Ach jo…

Musím říct, že to bylo to nejrozumnější rozhodnutí, které padlo. Přeci jen dva lidé na laně hledají snáz vyhovující tempo a pauzy na odpočinek, než čtyři. A šlo to. Šli jsme v podstatě srovnatelným tempem, než se začala únava a výška podepisovat i na Jirkovi. Ach jo podruhé…

Guide, kapitola Alp sama o sobě. Po mnohaletých zkušenostech děs. Guide se jinému týmu neuhne ani o píď, natož když ho vede ženská. Pozdrav neznají, přirozená galantnost se jim vyhýbá obloukem. Smutné, že?

My měli ale štěstí, neboť poslední, kdo scházel z vrcholu byli dva Rakušani, evidentně kamarádi. Pozdravili a zajímali se, jak se nám vede, jestli nepotřebujeme pomoci. Nabídli mi, že mohu k nim na lano připnout mé parťáky, kteří by se již necítili. Ale tři to nešlo 😊. Ptám se na rovinu a chlapi jednohlasně a úplně přesvědčivě odpovídají, že žádné problémy nemají a že jsou úplně v pohodě. Ta mužská ješitnost je zázračná. Chvilku jsem si to rovnala v hlavě, ale je to tak nakoplo, že jsme pokračovali všichni k vrcholu. Jíra si sám stanovil 30 kroků a pauza. To, že jsme to po třetím opakování změnili na 20 kroků, si v poslední hodině výstupu nevšiml vůbec. Vašek s Ondrou nám jsou v patách.

Závěrečný úzký hřebínek je pro kluky výzvou… Nádhernou… 13:48 vrchol – Dom (4545m), 10h výstupu…

Sestupujeme na dvou lanech, kopec je jen náš. Pomáháme si při slanění, vše jistíme, únava je značná. Tak chlapi, ještě ruce k nebesům, ať ten náš úspěch nevypadá na fotce tak sklesle. Sestup trvá 6h, přicházíme před 8h, večeře čeká…

Úterý

Pohodové vstávání, nějak se nechce z kopce. Užíváme si místní PPL, klidný sestup do Randy. Až na tu monstrózní prolejzačku. Kluci nedali jinak, než tudy ☹. Asi jim příště musím vymyslet těžší kopec, aby dali druhý den pokoj 😊.

Přejíždíme do Rakouska k Bludenz a táboříme v příjemném kempu v Braz https://www.landhauswalch.at/de/adresse.html

Středa

Dojíždíme do městečka Kals (1325m), kde si na výchozím parkovišti vybíráme oddílový vůz. Odtud se stoupá asi 2,5h k chatě Studlhutte (2801m) krásným zeleným údolím. Nejprve podél říčky, posléze mezi loukami se svišti.

Čtvrtek

5:30 snídaně, 6:15 vycházíme, normálkou z jihu dle průvodce 4,5h

My 7,5h, protože na vrcholu snad dávali něco všem zdarma, že tady tohoto všedního dne budou ☹. Tolika guidů, klientů, zkušených, ale zvláštním způsobem, pro nás leckdy nepochopitelným (třeba dva lidi s 60m lanem mezi sebou). Šikovných a ohleduplných, co si raději počkali na bezpečný průstup exponovanějšími úseky. Krutý opak svobody, kterou jsme zažili na Domu. Hra trochu s nervy a psychikou…

První úsek vede k chatě Erzherzog Johann Hutte (3451m) přes ledovec a skalnaté žebro. Vašek zjišťuje, že si zapomněl mačky na chatě, tak fasuje Jírovy.

Stoupáme ještě chvíli po sněhu, otvírá se výhled na známou panoramatickou vyhlídku na konci Grossglockner Hochalpenstrasse. Po pěti letech mohu konstatovat, že tady býval ledovec a ne jezero ☹.

Svah se zvedá, začíná skalní lezení obtížnosti II-III (i když Vašek vám bude tvrdit tak za VI 😊). Jsou zde zabudované tyče jako jistící body. Z Kleinglockneru je trochu exponovanější část přes sedlo Obere Glocknerscharte, které bylo asi klíčové na trati. Příkrý sestup po skále, úzký exponovaný hřebínek na pár kroků a šup na holou strmou skalní stěnu. K tomu nespočet nervózních diváků. Tvoří se tu nepříjemné fronty, procházet se může vždy jen jedním směrem. Čekali jsme tu hodinu ☹ přišpendleni přes odsedku ke skále. Aspoň byl čas na sváču. Jen si ji musíte držet na hrudi, aby si kolemjdoucí nemyslel, že mu ji nabízíte. Na psychiku docela nápor.

Vrchol jsme měli opět volnější a za odměnu.

Sestup byl výživný. Hodně lidí, ze sněhu byla břečka. Dole na splazu jsme se brodili do půli lýtek vodou, všude moře vody. Trochu byly obavy, neboť jsme nevěděli, do čeho šlapeme. Ale je pravdou, kdyby tam byla trhlina, nestála by tam voda 😊.

Pátek

Loučíme se s horami, je nám krásně…

Sobota

Závěrečný wellnes v Aši byl úžasný. Vašku, ještě jednou díky za Tvoji pohostinnost, příště mi bude stačit jen předkrm 😊. Ale ta vynikající vodka s džusem ke snídani určitě zůstává 😊.

Chlapi, díky za skvělou společnost. Přeji i všem ostatním, kteří se chystají do světa hor, krásné výstupy k vysněným vrcholům… Šťastné návraty…

Ady

 

 

4 komentáře

  1. Vrbka:

    Hezký článek, krásné hory a úžasné výstupy. Hlavně ten hřebínek:) Tak ať vám to vyjde i letos.

  2. Káčko:

    Krása Adélo a klobouk dolů! Ukazuju ten článek v práci kolegům a pyšním se výkony učitelky mé dcery :-))).

  3. Ady:

    Jani, Káčko, moc díky za váš dojem. Potěšili jste mě :-).

    Jeden z tichých čtenářů se dokonce dychtil po fotografii těch příšerných guidů, že prý to k tomu textu patří :-). Tak příště…

  4. František-FKDP:

    Vlastní povinnost, spíše radost, vulkánový článek v noci hotov a tak se po otevření očí s radostí vrhám na tento článek. 😉

    Velmi pěkně pospáno a doplněno fotkami. Skvělý výkon, gratuluji! Po vyprávění po návratu a velmi úspěšném podzimním promítání v AC, jsem se rád vrátil ve vzpomínkách do roku 2006, kdy jsem byl též na obou vrcholech. Jen s odstupem dvou měsíců. Na Domu ještě s Jerrym, též s Bosákem a Jardou Melgrem, na Glockneru s Kancléřem, Jagyčem, Goganem a Kubou.

    Děkuji za ty aktuální reporty z výstupů a za mé návraty zpět, Ade. MOC! Do budoucna přeji další horské úspěchy a hlavně šťastné návraty. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.