Zavírání Alp v Totes Gebirge alias Mrtvých horách, 19.-21.11.2021

Pár emailů, jeden telefonát ohledně výbavy a kdo co vezme, definitivní potvrzení účasti, Zuzky odhlášení na poslední chvíli k velké lítosti všech a jede se na pohodu ve dvě v noci z Hradce.

Já se sám dovezu a naberu v optimálním čase 4:12 u Alberta v Táboře, yupííí, takže je třeba se na cestu pořádně vyspat tzn. do půl noci smažím řízky, pak dobalim, přitulim se k Lence a hodinu se snažim bezúspěšně usnout, v Táboře jsem jako na koni opět v dokonalém taimingu s Františkem a zbytkem výpravy příjíždíme téměř současně, ale nedá mi to vyzkoušet horolezecké orientační schopnosti hned pěkně z rána a parkuji na druhé straně od Alberta a na vyzvání blikám s vypnutými světly, ale nikoho jsem tím překvapivě nepobavil, protože v autě všichni spí včetně řidiče, dobrá, za bezvýznamné zdržení a nejapný vtip, fasuji za odměnu komfortní místo na řadící páce vedle Františka a Šímy 3x huráá, jízda je krátká, nicméně dost dlouhá, abych až do neděle nenarovnal zkřívená záda a odumřelou jednu nohu, jako mávnutím se ocitáme v 7:30? na parkovišti, půl hodinky na probrání a přebalení věcí, vzít si dva batohy a příruční tašku byla vysloveně trefa do černého, nerozhodně volím menší baťůžek 35+10 a příruční tašku, kterou mi následně všichni vymluví, takže zázrakem a ještě větší silou nacpu nakonec všechno na záda a jde se.

Pohodová a parádní cestička kolem jezírka s automatem na báječné kafíčko se záhy převrací v prudkém sklonu proti nám a po 2 hodinách vystoupáme ke hvězdám téměř až k Dumlerhutte bez mála 1500 m.n.n, samy, sluníčko se prodírá skrzeva ranní bělavé mráčky, nikde ani živáčka, božský klid vysoko v horách, winteraum nemůžeme najít, vše zamčené až ejhle vzadu skiraum, posuvné dřevěné dveře a uvnitř největší luxus, kamínka, kredenc, deky, basy s pivem Gosser mě nezajímají, kola a Armdudler, vše á 3Eu, noc za 6Eu, pecka!

Po krátkém odpočinku na terase spojeném s oslavou Šímovo narozenin, výstřelem z Aurory Brut, snaha o vystřelení oka kamarádovi vyšla nazmar, špuntem zatápíme, krátce zabubláme, zapíjeme pivem, já jedním z 8 birellů, které jsem si statečně na svá stará bedra naložil, poklimbáme a záhy už sebou šijeme, co s načatým odpolednem. Ve vší skromnosti nemohu nezmínit slabou chvilku, ve které jsem Františkovi odkýval, že z výletu napíšu článek, což jsem musel stvrdit společným fotem s Františkem jedním z jeho dvou fotopřístrojů …jojo focení permanentně a všeho a všech, jak je všem známo je Františkova velká záliba a parketa a to je dobře a vlastně vždycky mě to přivodí úsměv ve tváři jak je to milé…pod zástavou, v rámci jejíž složité montáže pod stávající orientační cedulky wc a skiraum kapesním nožíčkem téměř rozšroubovali polovinu posuvných dveří do winterraumu.

Zdravé resp. mladší tvrdé jádro, čili já, Čejpík a Marcel ve 14:30 vyrážíme na odpolední rychlý výšlap kolem chajdy, po hodině bloudění v kosodřevině se od nás Marcel odlučuje a vrací se na základnu, my s Čejpíkem se sveřepě nevzdáváme a další hodinu zoufale a s upadajícím sebevědomím si klestíme cestu dál k zarostlému a stále se nepřibližujícímu vrcholu, nakonec se džungle rozestoupí a ocitáme se na hraně 2km srázu, po kterém se kamzičím způsobem vyhoupneme až k vrcholu, z kterého konečně uzřeme celou pravdu, že musíme obejít celý kotel až k hřebeni kterým sejdeme do údolí a nejvíc krkolomnou a kolena drtící rozkodrcanou šutrovanou stezkou zpět za tmy k chajdě. (Mezitím ostatní vyšli ke křížku u chaty a pod dohledem navrátivšího hasiče zapálili ještě použitelné svíčky. Byla to příjemná a úspěšná činnost. Z chaty byl celý večer a noc vidět zářící tichý svatý pomníček. Doplnění F.)

Na základnu se vracíme už dávno po slíbené partičce mariáše, na který jsme vzali všichni do jednoho svoje vlastní karty a pro jistotu jsou  čtvery erární ještě v šuplíku, no dobrá, ale hlavním tématem tradičního zavírání Alp je Medvědí mlíko, takže veškeré diskuze se stáčí k originálnímu receptu a polemizování kolik čeho, kdo donesl  i přesto, že každý měl jasné instrukce, aby přinesl ingredience na jednu dávku, tak se povedlo, že bylo rumu víc, než nealkoholické kávy a salko v tubě se zase dobře aplikovalo beze zbytečného zbytku a upatlání nádobí, ale zase špatně se dávkovalo, protože bylo v tubách po 150gramech a podobně…večer se k chatě trousí čelovky, ale po bližší obhlídce sezřou mě a Františka v trenýrkách vyklízí pole a odchází do lesa..teda až na dvě statečné mladá a velmi sympatická děvčata z Linze, která se nedají za žádnou cenu odradit předsudky od vybrané společnosti, což je jasný signál pro Františka, aby rozjel svoji kuchařskou Medvědí show s originální vařečkou Medvěďák a metlí začne nad vařičem doslova kouzlit a za chvíli se Alpami line lahodná vůně Medvěďáku, naštěstí dívky jsou slušně vychované, možná se bojí, aby neosleply nebo nepřišly..teď si nemůžu vzpomenout o co a jenom lehce ochutnávají a slušně se vymluví, že nám už víc nebudou upíjet, mně se to samozřejmě netýká, mám suchej listopad a otvírají si lahváče za 3Eu a velice rychle se uvolňují a dávají se se všemi na přeskáčku do řeči ve všech různých světových jazycích včetně ruštiny a češtiny a zábava je rázem v plném proudu, každým dalším medvěďákem vše graduje, František nestíhá vařit a vrací se do bujarých let svého mládí, kdy slézal strmé svahy horských velikánů a po nocích juchal po horských chatách, děvčata vylepšují konverzaci a zábavu zapojením bluetuth malého repráčku JBL a rozjíždí velkou taneční a hudební retro show na kterou téměř nestačíme odpovídat starými českými šlágry, včetně country dojemných vzpomínek na Jerryho oblíbené songy.

 Šíma se probouzí a přidává se k rozjetému Františkovi, kterému ale už skoro nikdo nestíhá, Sabrina a Valerie paří, výskot a smích se mísí se zpěvem, František do půl těla přebírá moji klasickou štafetu a já na birelech jsem pro změnu za suchara, no dobře, korunu tomu nasazují děvčata a ve víru večera se optávají Jany kolik nám je let a Jana jim vše ochotně spočítá, takže následuje bezprostřední reakce a Sabrina s velkým pobavením hlásí, že jsme starší než její tatínek a maminka dohromady, super, to sem chtěl přesně slyšet a nenápadně mizím pod palandou, kde je kosa jako v lednici na rozdíl od horního patra, kde mají saunu, takže se samozřejmě nemůžeme shodnout na tom, jestli se má větrat nebo víc topit, což trvá až do neděle, bezva, dobře ale všechno krásné jednou končí, tak i báječný večírek pomalu uvadá a František najednou o půl noci sedí se Šímou sám u stolu a děvčata se dožadují klidu, aby se mohla vyspat na zítřejší pidi tůru, jak se posléze ukazuje je potkáváme v 10:00 na zpáteční cestě od Rote wand,

která je tak asi půl hodiny od chajdy, na rozdíl od nás, kteří máme namířeno na celodenní výšlap na Warscheneck 2333 m.n.m s výlezem krásným vzdušným pilířem.

Janička se po tancovačce úplně necítí jistá v kramflecích tak to balí a počká na zbytek na Toter manovi, nezaměňuj s Trotelmanem a my sprintujeme za naším cílem, aby na nás Janička nečekala dlouho, nakonec se prakticky dělíme na dvě družstva.

František se Šímou šli Steck gruppa a já, Marcel a Čejpík na pohodu s Trávou, rozvážným tempem ukrajujeme výškové metry a kocháme se krásami Alp vůkol, střediska Spital am Pirn nebo tak nějak  jako na dlani.

Docházíme k monumentálnímu ocelovému kříži na vrcholu, zatímco vytahujeme řízky a zkušeně klábosíme, slétají se cvičené Kavky-Kavče žlutozobé a zobají nám z ruky, Šímovi, který se za Františkem opozdil i z pohory, počasí totální Sonnenšajn rozehrává světelnou šou na místy zasněžených kopcích s absolutní viditelností procvičujeme za hranou v závětří nad propastí místopis a hlídáme si bágly, aby nám ty všeteční ptáčci nerozklovali svačinky, nádhera, ale čas běží a slunce se sklání k obzoru, je čas na návrat.

Rozjímajícího Marcela zanecháváme svému osudu a vyrážíme k pilíři, kde mou pozornost od nekonečné hloubky pod mými nejistými nohami odvracuje Čejpík  poutavým povídáním o surfování v Řecku…Totermana traverzujeme zleva a ještě stíháme západ slunce pod Rotewand, kde neprozřetelně čekáme na Marcela, aby nám sdělil, že ještě musí vystoupat nahoru, aby vykloval maximum vrcholků, jdeme s nim, ale nalehko bez báglu, trhám rekord a za 5 minut jsme u křížku a můžeme se s klidným svědomím vydat na zpáteční cestu na chatu, ale jinou stezkou než jsme šli nahoru, protože to nebyla cesta ale trial, nohy by mi upadly, nacházíme traverz levým úbočím po krásně jehličnaté stezce směrem k chatě a po cestě přidáváme další vrcholek s křížkem a definitivně uzavíráme nádherný sobotní den v horách a usedáme spokojeni ke stejně uspokojenému zbytku naší výpravy.

Večer klasicky klábosíme u stolu a pojídáme co se namane, co kdo vynesl a připravujeme se na poslední dvě dávky Medvěďáku se Salkem z tuby a nealko kávou, což se mě opět netýká, protože jsem suchej listopad a pro jistotu jsem nevynesl žádnou z ingrediencí, čehož nakonec samozřejmě lituju, ale závazek je závazek, takže když dopiju poslední 8. birel, ředím si místního lahváče čajem, Almdudlerem a kolou, což se samozřejmě nemůže počítat a já jsem vklidu min. do konce měsíce čistej, i když se mi to František snaží vyvrátit, protože jsem přece ochutnal Medvěďák a cucnul si rychlých špuntů, no dobře, na Mariáš opět nedošlo a zábava se točí kolem toho, kdo čeho kolik vynesl a kolik se čeho komu vešlo nebo nevešlo do batohu a jak má kdo velký spacák atd, přičemž jsem já suverénně největší lůzr, protože kromě svejch věcí, birelů a řízků, který z poloviny táhnu zpátky jsem nepřispěl do společného stravování, teda kromě 6 vejcí na tvrdo, 3 pytlíkama arašídů, acidofilním mlíkem a vánočkou, no dobře jako nezkušenému trapně abstinujícímu nováčkovi na této akci je mi odpuštěno a jsem přizván ke společnému Františkovo Fondue a následně dietní tečce na dobrou noc v podobě Čejpíkovo solených mandlích vyškvařených s Anglickou slaninou, postupně odpadáváme, kolem půlnoci se budím na hromadné čištění zubů a jde se na kutě.

Nedělní ráno dospáváme, snídáme, v klidu pobalíme, uklízíme a vyrážíme do údolí druhou cestou „na okolo“ kde potkáváme spousty svátečních vrstevníků, kteří nás bodře zdraví a vyptávají se odkud razíme a jak je nahoře, dokonce i jeden rakouský pán se nás česky ptá odkud jsme…v údolí u jezera je všechno jako v mrazíkovi, což je pro mě ideální příležitost si zaplavat v křišťálově průzračném jezeře a završit tak bez přehánění jednoznačně výjimečný víkend v Alpách s partou báječných kamarádů.

Ještě závěrem je třeba zdůraznit, že jsme tímto nezavřeli jenom Alpy, ale celé Rakousko a při přejezdu hranice se za playlistu s přerýmovanýma českýma odrhovačkama z radia Impuls ponořili pod děsnej dekl inverze, vítejte zpátky v Čechách! Na nás ale trudomyslnost nevyzraje, hřejí nás společné vzpomínky a spoustu plánů na akce nejbližší. Hore zdárek a děkuji kamarádi. Zelí ve čtyři jsme v Táboře a v pět už mi Lenka doma v Mníšku otvírá bránu.-), děti jsou šťastní, že se tatínek vrátil ve zdraví a ptají se, co jsme jim koupil….zachraňuji situaci pytlíčkem Haribo, žádný velký ohlas jsem si tím nevysloužil, takže se otráveně vrací k televizi a k počítači, kde jede shodně Stardance.

Pokuste se pokud možno omluvit a smířit se s příšernou gramatikou, přehnanou výřečností a snahu o to být za každou cenu vtipný, jinak to neumím, vypadlo to ze mě tak nějak samo od sebe, takovej jsem prostě já, Zelí.

PS: Největší šlágr večera byl jednoznačně Reinhard Fendrych I am from Austria z roku 1978.-) českých songů bylo mnoho, slíbil doplnit osobně prezident do komentářů…

(Slíbeném vložením článku a fotek, u oddílové zástavy, jsem tímto i já dosáhl svého slibu. Uf! F.)