Červencové Tatry, 2.-6.7.2022

(František-FKDP) Do Tater, resp. na Brnčálku, jsem se těšil. Dlouho a MOC! Taková srdcovka. A jsem rád, že jsme se do Doliny Zeleného plesa opravdu podívali a užili si tam krásných pět dní. Však to Zdenička a další přispěvovatelé pěkně popsali. Nu, je se nač těšit!

 

 

Den první:

Šemík zahrnující posádku – já, mamka, táta, Théďa, Šíma, Vrbka, Žofka a Monča – vyrazil plný batohů kolem 3:45 ráno na Slovensko, konkrétně do Tatranské Lomnice. Po cestě nás doprovázeli podle někoho králíci, podle dalších zajíci. Doufala jsem, že uvidím vydru, na kterou nás značky upozorňovaly, ale nic. Místo další zvěře přišel déšť a na někoho spánek. Cesta byla pohodová. Na benzině v Mohelnici jsme se setkali s druhou posádkou v čele s Lenkou, která hrdinsky odolávala Hombrému. Lenka se nás držela po celou dobu cesty a Hombré si nasadil své černé brýle. S plánovaným časem příjezdu jsme se shodovali. Zaparkovali jsme u penzionu Slalom v Tatranské Lomnici. Převlékli jsme se za alá kabinkou a začalo stěhování z jednoho parkovacího místa na druhé, neboť táta jezdil a nejezdil pro troskotajícího Hombrého. Nakonec Šemík zůstal stát bez Hombrého na bezplatném parkovišti, blíže k počátečnímu drinku.

Před deštěm jsme se schovali do Laviny, kde neznalí byli poučeni o horci – panáku pro štěstí. Nejdříve padla vodka s horcem, následně borovička s horcem. Podle předpovědi už pršet nemělo, ale známe to… Z laviny jsme se nepřesunuli do další hospody, ale odhodlaně na autobusové nádraží. Celá posádka nastoupila do autobusu a ten nás odvezl na zastávku Biela Voda.

Po pár přestávkách a dvou hodinách se před námi otevřelo Zelené pleso společně s chatou. Přivítala nás lištička, která pobíhala kolem. Ubytovali jsme se na pokoje, osprchovali se a šli zažehnat žízeň. Následně i hlad. Večeře obsahující polévku, hlavní chod a dezert potěšila každého. Théďu a tátu ještě více, neboť klasická porce byla pro pár lidí nezdolatelný vrchol. Po večeři se povídalo a šlo spát.

Den druhý:

Předpověď ukazovala na dnešek pěkné počasí a měla pravdu. Již ranní východ naznačoval slunečný den.

Naši pětku – já, táta, mamka, Théďa a Šíma – čekal dlouhý a náročný výlet, proto nebyl čas otálet. Brzy jsme vstali, nasnídali jsme se formou švédských stolů, zabalili si a po společné fotce se vydali na cestu.

Jako první bod nás čekalo Beranie sedlo. Už po pár kilometrech jsme z batohu vytahovali přilby a kochali se nekončící inverzí. Lano jsme nevytahovali, nebylo potřeba. Lezli jsme výše a výše, chata se ztrácela více a více a sluníčko svítilo.

Občas naší cestu zkřížil sníh. Nešlo odolat, museli jsme si část kopce s tátou sjet.

Po dalších vystoupaných kilometrech, plaveckém výkonu v kleči a po dalších metrech lezení jsme si udělali všichni fotku v Beraniem sedle.

Myšlenka pokračovat dál na Beranie rohy byla pěkná, avšak časově nevhodná. Vytáhli jsme tedy hůlky a vydali se to, co jsme nastoupali, sejít k Teryho chatě.

Fronta do chaty nás natolik zaskočila, že jsme museli vytáhnout placatku se čtyřicetistupňovým Jackem. Vřele doporučuju!

Z liduplné Teryho chaty jsme sešli k chatě Zamkovskeho. Mušky nedaly chlapcům pokoj ani tady.

Čas vysedávat nepřišel vhod, neboť hodinky ukazovaly 14:27 a nás čekala ještě dlouhá štreka. A tak jsme se po menším občerstvení vydali po Tatranské magistrále ke Skalnaté chatě. Zde nás čekala opět menší pauza.

Po ní jsme opět pokračovali v cestě. Minuli jsme lanovku na Lomnický štít, kde Théďovi nedala spát celá konstrukce lanovky. Spát ani nemohl, protože před námi se rozprostíral táhlý kopec na Velkou Svišťovku, který jsme museli zdolat. Každému docházely síly.

Táta, Théďa a já jsme kopec vyšlapali první a aspoň trochu energie jsme se ještě snažili dobít bonbony, sušenkami a sušeným masem, které se nám lehce podobalo. Po několika minutách jsme zahlédli mamku, která neotálela a na vrchol se hned vydala. Že by z toho byla nadšená, to se říct nedalo. Myslela si, že jsme nahoře, a když jsme na ni volali zezdola, musela dle mého prohodit aspoň jedno sprosté slovo.

Po tom, co došel i Šíma, jsme se odlehčení na Svišťovku vydali. Tento vrchol se zapsal do dějin naší rodiny, neboť si mamka potykala s Théďou. Zapili to spolu čím jiným než čtyřicetistupňovým Jackem.

Čas ukazoval návrat přesně na večeři. Cestu se nám pokusil zkřížit kamzík. Marně.

Théďa, Šíma a já jsme se po sestupu ochladili v plese a na chatu dorazili první. Stihli jsme sprchu, a tak jsme u večeře voněli mýdlem, mamka s tátou dlouhou túrou. Tu vůni měli čest ucítit i nově příchozí – Bosák s Luckou a Libor s Káťou. Holky též zjistili, že klasická porce večeře je pro ně nezdolatelná. Já s tátou jsme opět s radostí dojídali Šímovu zeleninu, zatím co Théďovi ubylo pár porcí. Po večeři se pilo a povídalo a určitě všichni se už nemohli dočkat dalšího večera – Mejdan večera.

Neděle (den druhý): přechod přes Velkou Svišťovku na Skalnaté pleso, autor: Jana Vrbka

Na neděli se část výpravy rozhodla zdolat nedalekou Velkou Svišťovku a přes sedlo projít ke Skalnatému plesu a pak po modré sestoupat a po žluté zase vystoupat zpět k Brnčálce. Je to „obyčejná“ cesta po normální turistické značce, takže pro mnohé „normálka“ a žádný problém. Pro mě ale spousta pochybností, protože na mapě jsou řetězy a spousta sedel v Tatrách je hodně ostrých a pro mě tedy problémových. Váhám, zda se přidat, a nakonec vybavená radou: „Půjdeš jen nahoru a zpátky jinou podstatně lepší cestou“, se rozhoduji jít také.

Vyrážíme ve složení: mládežníci – Evička, Žofka, David a Kuba a zralé ženy – Monča, Lenka a já. Mládež nabere tempo a hned nás nechává vzadu. Mají ale nakázáno, počkat u problematických míst a to dodržují. Hned v první třetině jsou řetězy a pro mě trochu prekérka. Mládí to zdolalo v pohodě a se mnou jdou holky, takže za chvíli to dám taky. Pak již jen stoupáme a stoupáme a já mám v hlavě radu z rána, občas se tedy hodila a uklidnila, ale v doprovodu obou žen jsem také dospěla k vrcholu!!! Tam na nás čekají mládežníci. Společně svačíme, odpočíváme a nakonec i vylezeme na Velkou Svišťovku.

Čas utíká, a tak začneme sestupovat ke Skalnatému plesu. Cesta tomu tedy odpovídá – všude nějaký kámen či skála, ale za nějakou chvíli tam přeci jen dojdeme. Tam na nás čeká oběd a odpočinek a také kávička.

Pomalu se začínáme vracet na chatu. Nejdříve nás čeká sestup o skoro 500 m po modré kolem Malé Svišťovky a pak skoro stejně metrů zase nahoru k chatě. V nejnižším bodě se ale dělíme. David, Kuba, Žofka a Monča ještě trochu klesnou, aby šly na chatu mírnou oklikou přes Biele pleso. Evička, Lenka a já volíme včerejší žlutou, i když je hodně uškobrtaná, tak je přeci jen trochu kratší. Postupně se dokodrcáme až na chatu. Celkem 18 km podle krokoměru a něco k 1000 nastoupaným metrům.

Leni a Monča díky, další splněný sen, kdy jsem si moc nebyla jistá, ale doufala, že vyjde a díky vám vyšel.

 

(Théďa) Den třetí:

V pondělí v 8:20 jsme po výborné snídani na sluníčku vyrazili na krásný okruh s maximálním vrcholem ve výšce 2 230 m n. m.

Hned na začátku cesty nás čekalo poměrně velké stoupání, které prověřilo fyzickou připravenost jednotlivých členů výpravy. Cesta na vrchol byla velice příjemná, ačkoliv vlivem terénu a sluníčka i docela náročná.

Závěrečný výstup byl i občas lezecký a turistické značení neznamenalo nejlepší cestu. Náročná cesta způsobila, že někteří členové výpravy výstup na vrchol nezvládli a museli se vrátit.

Na vrcholu nás čekal zasloužený výhled, lehký přípitek a svačina.

Po dostatečném odpočinku nás čekal chodecký terén do Kopského sedla. Pod pojmem chodecký terén si ale evidentně každý představuje něco jiného. V našem případě se jednalo buď o cestu po velkých balvanech po hřebeni nebo po kamenitotravnaté stráni, kde každý chybný krok znamenal dlouhý a bolestivý pád. Na jedné straně hřebene foukalo jako prase a na druhé se ani lístek nehnul.

Jakmile jsme se dostali kousek od Kopského sedla, cesta se opět změnila na příjemnou pěšinku.

Na rozcestí Kopské sedlo jsme vyčerpáni usedli do trávy. Během odpočinku se opět nezapomnělo na lehký přípitek a svačinu.

Po znovuzískání sil jsme vyrazili směrem k chatě. Cesta to již byla krásná. Po cestě jsme narazili na Velké Biele pleso, do kterého se většina členů naší výpravy bez váhání vrhla ochladit. Někteří jen smočili zmožené nohy, jiní zase celé tělo.

Po příjemném osvěžení nás od cíle dělilo už jen pár kilometrů. Nicméně právě těchto pár posledních kilometrů se zdálo být nekonečných, při kterých cesta vůbec neubíhala, a proto tempo některých připomínalo spíše úprk než procházku. Po příchodu na chatu nás čekalo příjemně vychlazené pivo a ohromující pohled na Bosáka a Libora, kteří odhodlaně zdolávali Jastrabie vežu.

Program na zbytek odpoledne měl každý rozdílný. Někdo se slunil u chaty s pivem v ruce u map, někdo se šel koupat a opalovat k nedalekému plesu a jiní zase oslavovali příchod dvou našich horolezců.

Po výborné večeři začal již slíbený večerní program ve stylu, vypij, co můžeš, na který se někteří těšili celý pobyt. Než však začala ta pravá zábava, bylo potřeba se podle Libora pořádně protáhnout. Zábava se protáhla až do pozdních večerních hodin, přičemž až dokonce vydržely jen ti nejodolnější.

 

Pondělí (den třetí) – výšlap ze Ždiaru přes Belianské Tatry zpět na chatu, autor: Lenka Kerhátová

V neděli večer po výletu na Svišťovku jsme plánovali co podnikneme v pondělí. Mělo být krásně, tak jsme nechtěli troškařit. Naši mladí chlapci měli jasno. Jahňací štít. Z toho jsem radost neměla, zvlášť při představě, že půjdou dolů sami. Nakonec tam šla ale většina osazenstva s tím, že budou pokračovat přes Kolové sedlo dolů. Kubovi a Davidovi jsem tedy popřála krásný výlet se šťastným návratem dolů (k Davidově nevoli jsem ještě přidala pár rodičovských pokynů a varování) a my děvčata jsme se rozhodla pro Bielanské Tatry. Ráno nakonec Monča usoudila, že Jahňací štít bude pro ni i Žofku lepší řešení a tak jsme zbyly pouze Evča, Jana a já. Jaký měla Evča názor na to, že stráví celý den se dvěma ženami zralého věku nevím, ale tvářila se statečně.

Vyrazily jsme v půl osmé dolů na autobusovou zastávku, ještě docela natěšené a odhodlané výlet si užít. Záhy jsme ale musely zapojit veškeré své síly k tomu, abychom neztratily morál. Připojila se k nám totiž jedna slečna z Ústí nad Labem s tím, že den předtím viděla medvěda a že se bojí a jede o den dřív domů. To nás nerozhodilo do okamžiku, kdy nám řekla, že šla včera cestou kterou chceme jít my, že uvedený čas byl 3 hodiny a ona to šla 7 hodin a že tam byl ten medvěd.

Trochu nám došla řeč a začínaly nás hlodat pochybnosti. Dole při čekání na autobus jsme pomrkávaly do mapy a počítaly vrstevnice. Zvládneme to? Vrátíme se?
Nakonec jsme (naštěstí) odolaly slabší chvilce a zpátečnickým řečem a nasedly do autobusu.
Ze stanice Strednica jsme si ještě trochu sešly dolů, abychom pak už jenom stoupaly a stoupaly a stoupaly…. Cestička to byla pěkná, úzká, zarostlá, kamenitá a vlastně si toho z ní mnoho nepamatujeme.

Evča nám vysvětlila jev zvaný „Paměťový optimismus“, díky kterému si člověk pamatuje více ty hezčí chvíle. Asi proto si toho z cesty moc nepamatujeme. Snad jen okamžik odpočinku, který jsme bohužel vybraly tak nešťastně, že měla Jana celou dobu dokonalý výhled na lehce komplikované místo které nás čekalo a kde se turisté občas „zasekávali“. Jana to ale zvládla na jedničku a přešla ho s přehledem.
Každý kopec má svůj vrchol a když jsme konečně vylezly do Širokého sedla, tak jsme byly ohromeny krásou Belianských Tater, medvědi nemedvědi. Nádherné výhledy na zelené kopce kolem nás ohromily.

Odpočinek, oběd, kochání se okolím, fotografování a skvělý pocit z toho, že to nejnáročnější je za námi. Spolu s SMS zprávou od Davida, že jsou všichni v pořádku dole to opravdu nemělo chybu. Když jsme se nabažily krásou, pokračovaly jsme do Vyšného Kopského sedla a do Kopského sedla a dolů kolem Velkého Bieleho plesa k Brnčálce. Pravda, to už jsme s Janou sotva klopýtaly.

Musíme poděkovat Evičce, že s námi měla trpělivost a pravidelně na nás čekala, ať už cestou nahoru, tak dolů. Díky paměťovému optimismu jsme již večer vnímaly výlet jako nádherný.
A ještě pár čísel: celková vzdálenost 18,6 km, stoupání celkem 1056 m, klesání 1162 m. Pro hnidopichy, kterým nevycházejí metry – zahrnuty jsou pouze metry odchozené a místy odplazené, ne ty ujeté autobusem. 🙂
Díky všem zúčastněným za Tatry – já jsem si to užila báječně.

Komentář od Jany, Vrbky: Holky, do teď nechápu, jak jsme si tuto cestu mohly vybrat. Takový prďák jsem dlouho sama nešla a to jsme v neděli šly na Velkou Svišťovku. Mě tedy krokoměr ukazoval cca 23,5 km a nohy mě podle toho tedy bolely. Lenko, díky za doprovod oba dva dny, jinak bych to nevyšla.

 

Den čtvrtý:

Včasně ráno na snídani jsem si připadala jako náměsíčná, ale za to ovoce a vajíčka to asi stálo. Mejdan sice nebyl tak náročný, ale projevil se. Mezitím, co 2. skupina večírek dospávala, 1. skupina se vydala na výlet. Ze strany 2. skupiny to byl strategický tah, neboť prospala déšť. 1. skupinu tvořili mlaďáci, mamka, Monča a Lenka a 2. skupinu my (viz foto).

Naše parta se stejně jako 1. skupina vydala plná života na chatu Plesnivec. Vyráželi jsme o půl jedenácté, raději v nepromokavém, kdyby náhodou. Cestou jsme se zastavili u osvěžujícího pramene a následně na rozcestí Velké Biele pleso.

Postupně jsme všichni dorazili na chatu, na kterou to hodinu cesty podle ukazatele za mě být opravdu nemohlo.

Postupně jsme začali potkávat lidi z 1. skupiny, jejichž místa jsme následně obsadili my a na doporučení si dali česnečku.

Po vydatném obědě se naše polovina rozdělila ještě na polovinu. Já, Théďa, táta a Šíma jsme došli Janu a v jedné levotočivé zatáčce se dali doleva – zkratkou.

Tuto pasáž bych raději ani nezmiňovala. Myslím, že pár poznámek a fotek bude stačit. !Čtyři! medvědí lejna, v rukách připravené hůlky, ztráta cesty a mé vystrašené oči. Šťastně jsme přešli území médi Bédi, které minimálně mně sebralo množství energie. Čekala nás mírná cesta do kopce po Modrým potoku. A jak už název napovídá, k vodě jsme se chtěli dostat a osvěžit se. Povedlo se.

Po pár metrech, kilometrech jsme našli i druhou zkratku. Tato zkratka nepředstavovala takovou hrůzu jako ta první. Zde bylo největším dobrodružstvím přebrodění potoka. Šíma ho pro jistotu a zábavu přeskočil dvakrát. A to velmi originálně. Pro Šímu to byl dlouhý, lehce nebezpečný skok, pro Théďu překrok. My, ženy, jsme to vzaly pro nás bezpečnější cestou. Přebrodili jsme se.

Sladká odměna bohužel nečekala nás, ale komáry, kteří obletovali kolem nás a nenechali nás si udělat foto. My jsme na ně ale vyzráli. Nebo se spíš smířili s tím, že budeme mít pár ďobanců.

Po pár kilometrech jsme dorazili do cíle. Pivo, káva za odměnu čekaly na každého. Poslední večer rozhodnul o plánech na následující den. Kam člověk dohlédl, pokud dohlédl, bylo vše mokré. Chcalo a chcalo. Déšť nás ale v pití nezastavil, zavřený bar a únava ale ano.

Den pátý:

No a nastal poslední den na chatě. Po snídani jsme všichni sbalili své saky paky, na recepci poplatili své daně a v pláštěnkách se venku hromadně vyfotili a vydali se na cestu.

Myslím si, že jsme protijdoucí turisty těmi pláštěnkami a teplým oblečením docela vystrašili. Naštěstí počasí dalo na lehce oblečené turisty a my se postupně začali svlékat. Cesta to byla dlouhá a ještě delší. Na zastávku jsme dorazili kolem desáté. Občerstvili jsme se a rozloučili jsme se se Šímovými botami, které byly dle majitelových slov jeho první velká investice do hor.

Po obřadu přišly lákavější akty. První z nich nezdařené stopování Lucky a Káti, druhý focení našich dvou mužských modelů. Chlapci byli stydliví, ani své svaly nám nechtěli pořádně ukázat. Nu což…

Po 13. hodině jsme nastoupili do autobusu, který nás zavezl zpět do Tatranské Lomnice. U auta jsme se převlékli a šli se najíst. Někdo ještě dokoupil suvenýry.

Plní jídla jsme nastoupili do auta a přejeli ke Štrbskému plesu, kam dorazilo i auto Bosáka, Lucky, Káti a Libora. Posádka Lenky a Hombrého si jela dál po své ose. Celé pleso jsme obešli, podívali jsme se na ski areál na Solisku a šli si objednat kávičku. Ale jo, nakonec jsme se kávy dočkali.

Náš odchod uspíšil přicházející déšť. Rozloučili jsme se s horolezeckou čtyřkou, která na Slovensku ještě pár dní pobyla, a po dokoupení ještě pár suvenýrů jsme nasedli do auta a vydali se domů. Díky našemu řidiči jsme věděli, na jaké kopčeky že to koukáme. Bohužel když jsme stáli v koloně, žádné už kolem nebyly. Nezbývalo nic, než s otevřenými dveřmi pomalu zdolávat kilometry. V Čechách už vše plynulo jak po másle a my kolem 22. hodiny dorazili do Stěžer.

Bylo tam krásně!

Zdenička

 

 

Příspěvek Bosáka

Začátek dovo (Bosák+Lucka, Libor+Kačka) na polské straně Pienin.

V So splouváme na raftech Dunajec, zpět na kolech, v Ne přejezd do Tatranské Lomnice a výšlap na Brnčálku, kde se (plánovaně) potkáváme s oddílovými soukmenovci.

V pondělí se (Bosák+Libor) nastřelujeme do místní klasiky – Pochylého platně.

Spodní 2/3 jsou sice suťoviska a výšvihy za II až III, ale v keckách po skále porostlé trávou docela morálek. Vlastní cesta je naprosto famózní a smekáme před tehdejšíma borcema, kdy při prvovýstupu v 5. délce bivakovali. Původní plán na volný přelez (RP 8) brzy bere za své a klíčové délky dáváme v původní variantě, tj. hákovačka. Přesto je to bitka a přes převisy s natečenejma bandaskama pěkně funíme. Po 5-ti hodinách jsme na finální lavičce. Obcházíme vežu do sedla a za odměnu si střihnem nádherný plezírový hřebínek v II terénu.

Pak už jen kochačka a sestup.

Úterý společná tůrka na chatu Plesnivec.

Středa sestup do T. Lomnice, přejezd do Štrby (cestou nám před autem přebíhá medveď 😊), společná prochajda okolo plesa a hurá na Fatru do parádní chajdaloupky v kempu Nižné Kamence pod Terchovou.

Čtvrtek – holky vyráží pochodit místní přírodní skvosty – Spodní, Prostřední a Horní Jánošíkovi Diery, pak přidávají Zbojnický chodník – aby byl zážitek opravdový, tak v docela slušném slejváku. Kucí si užívají v Belských skalách cca 6 km od kempu – zajištěné vápno všech obtížností – prostě pecka, někteří pak koupačka v potůčku.

Pátek tůrka přes Velký Rozsutec (the best of v oblasti), takže nádhera, při sestupu trochu deště, pak sjezd na botech v rozbahněném lese. Na závěr v kolibě vynikající místní mega políFky a local beer.

Sobota dopo Belské skály, odpo L+K odlet na fesťák do Výravy, B+L návštěva (nikdy nedobytého) hradu Lietava kousek pod Žilinou… a dom.

…jj bylo naprosto skvěle !!!

 

 

 

 

 

 

 

 

4 komentáře

  1. František-FKDP:

    Zdeničko, s odstupem času vidím, jak skvělý článek to je, parádní prvotina! Pěkně vše popsáno, vhodně vybrané fotky a videa. Veliké poděkování za zvěčnění tohoto skvělého výletu do nejvyšší části Karpat (dále pak Západní Karpaty – Vnitřní Západní Karpaty – Fatransko-tatranská oblast – Tatry – Východní Tatry – Vysoké Tatry!!!). Uf! 🙂

    Poděkování též patří všem přispěvovatelům, kteří pomohli Zdeničce to veledílo vytvořit: Vrbce, Théďovi, Lence a Bosákovi s jeho našeptávači.

    Opravdu nádherný počin!!! 🙂

  2. Vrbka:

    Zdeničko…. klobouk dolů! Před výkony i prvotinou. Nádhera!!! A hezké vzpomínky na krásné hory.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.