Česko – slovenská divadelní výprava do Nepálu, 2.-12.11.2025

aneb horolezec a divadelník Pepa Tejkl by měl dvojí radost.

V letadle společnosti Nepal air kroužíme nad Kathmandu. Pod námi se tyčí majestátní a pyšné vrcholy Himalájí. Letiště vypadá jako autobusové nádraží většího města. Hledáme auto, které nás má dovézt do dějiště festivalu. Sláva. Czech group? Yes, namasté. Reagujeme Anglicko – Nepálsky. Zastavujeme se u prvního Budhy.

Po chvíli jízdy chápeme, že tady bychom si nemohli pronajmout rent car. Neplatí tu snad žádné předpisy. Projíždíme jakýmsi chudinským předměstím, vypadá to tu jak v postapokalyptickém filmu. Po chvíli vše dokreslují vypálené domy a paláce prominentů, které tu zejí jako memento na nedávno svrženou vládu. Nepálci ji svrhli, protože kradla víc, než se ještě snese.

Domy v okolí se mění. Přijíždíme do jižní čtvrti. Zde bydlí ti bohatší. Řev motorek všeho druhu se mění na broukání elektroaut. Otvírá se brána prestižní školy. Centrální školní náměstí s pódiem slouží i jako sportoviště, opodál je science garden, kde se studenti učí technické předměty.  A konečně, divadelní sál. Není to divadlo, jako takové, ale má podium, vstup do zákulisí a nějakou techniku, naši revizní technici by asi vyletěli na místě z kůže, ale funguje to.

V hospůdce poblíž školy, v té, která vypadá nejvíce Evropsky si dáváme nepálské pivo. Je to pivo plzeňského typu. Ne nadarmo se říká: Pivo Plzeňského typu jest věru nebeský dar.  Ptáme se na místní pivo, co známe z cestopisů: Please, Tongba bier? To je chvíle pro šerpu Pasanga: Budete tu zítra? Tongbu přinesu? To ještě netušíme, jak nám zachutná.

Ráno nastupujeme pod státními prapory v národních krojích. My nastupujeme v podještědském, takže trochu vypadáme, jako sudeťáci. Kdo nemá kroj, jde pod městským praporem s Lemberským lvem v dresech našeho města. Lidé se zastavují a mávají. Malé děti se vesele smějí a mávají. Haló, haló, v Imperial School bude týden divadelní festival. Hrát budou soubory z Banghladeže, Sri Lanky, Indie, Iránu, Brazílie, Velké Británie, Thajska, České republiky, Slovenska, Lotyšska, Japonska a Nepálu.

Na centrálním školním náměstí už nás vítá školní kapela, zaznívají projevy, jsou vítání slavní umělci, ale i kulturní mecenáši Nepálu. Pak, jak na olympiádě, nastupují umělci všech zúčastněných zemí pod státními prapory. Na pódiu se zastavujeme, zní česká hymna, zpíváme. Sedáme si mezi čestné hosty, nastupují Slováci, zpíváme s nimi, umíme jen první sloku.

Kdo chce něco znamenat, kdo chce vydělat peníze, musí umět anglicky. I kdyby měl dělat šerpu. Jsou ale různí šerpové. Třeba Pasang chodí jen do pěti tisíc, výše je Budhovo, tam chodí jen hinduisti. Obě náboženství se tolerují. Já jsem cítil větší sílu v budhistických svatyních, ale to je jen můj osobní pocit, který nedokážu racionálně odůvodnit.

Večer přinesl Pasang tongbu do naší oblíbené hospody. V hliníkové nádobě s víkem byla díra na hliníkové brčko a tím brčkem se to tradiční domácí nepálské pivo pilo. Když jsi dopil, dolilo se to teplou vodou a pilo se dál, což se dalo opakovat tak dvakrát, podle chuti. Prý to má tak pět procent alkoholu. Máme recept i surovinu, takže se už těšíme, jak v Čechách uvaříme nepálské pivo. Pasang navrhl: Půjdeme do „pivovaru“, kde se vyrábí tongba. A šli jsme. Pivovar byla kuchyň spojená s hospodou. Nad kvasícím pivem tongba jsme si zazpívali úvod Smetanovy Mé vlasti: Kočka leze dírou, pes oknem…

Stoupáme vzhůru na Syombhunath, opičí chrám. Opice moc rády nemají, když se jim hledí do očí, děsně nadávají. Chtěl jsem podat opici ruku, přece jenom, taková opice, to je skoro člověk, mou touhu po sblížení opice s člověkem však opice nepřijala. Evropan pochopí, že je v úplně jiném světě. Ve světě, kde stačí do větru pověsit modlitbu a vítr se modlí za člověka, člověk si pak v klidu sedne ve stínu Budhy a přemýšlí o tom, co je mezi ním a bohem.

Iránky jsou krásné holky. Utajená krása, zahalená v černých burkách, kterou přísně hlídají drsní muži.  Pan profesor matematiky a umění, jak se nám představil, z povzdáli dívky stále sleduje. Říkáme si, co všechno asi musí doma hlásit v té své teokratické totalitní zemi. Holky se smějí a tančí, jak zvláštní pro mladé ženy ze země, kde ztrácejí v dospělosti veškerá práva a stávají se majetkem mužů.

Dnes je úplněk. Chrám Boudhanath. Pro budhisty je dnes velký den, stupy se natírají na bílo a do míst, kam se normálně smí, se nesmí, aby se nerušilo. Kde se normálně nezouvá se zouvá. A nesmí být vidět kolena. Mniši v modlitebnách před zraky Budhy odříkávají texty a je to taková síla, až se mi rozbušilo srdce.  Vítá nás představený budhistické klášterní školy. Kluci do ní vstupují v šesti letech a dostane se jim dobrého vzdělání. Vzdělávání trvá dvacet pět let. Tolik? „Ne, to není mnoho, to je málo proti věčnosti,“ odpověděl představený.

Vyrážíme do ulic a uliček města. Obrazy se mění z minuty na minutu. Potkáváme děti, které se chtějí kamarádit, umělce, kteří nám chtějí ukázat svá díla, krámky, krámečky, přírodní zákoutí, svérázné postavičky.

Vychutnali jsme si to a zahráli snad úplně nejčistější představení, jaké jsme kdy hráli. „Udělali jste Nepálcům kulturní šok,“ hlásí Peter. Iránský soubor odešel. Ráno se nám omlouvali, že se jim to moc líbilo, ale že jejich mladé dívky se na takové věci nesmí dívat, že jsou jiná kultura. Všechny ty holky se pak s námi chtěli, každá zvlášť, fotografovat. Už vidím, jak přijdou v Iránu do školy a spustí: „Ty jo holky, tam bylo český divadlo a tam se na jevišti milovali, ty jo. Hele holky, tady ten se miloval s touhle a tenhle s tamtou, ve stínohře, ale bylo to, jako doopravdy.“

Stará královská čtvrť. Královský palác dávných králů, se vším, co k tomu patří. Dvě velké stupy. Množství obětních míst, na která Nepálci sypou květiny a lijí přírodní barviva. Všude doutnají rozličné vůně, z kanálů vylézají krysy.

Slovenské představení. Tedy společné představení slovenského souboru s nepálskýma holkama. Drsný záhrobní příběh podle Janko Krála. Slovenské holky naučily ty nepálské tančit, jako když se pod Tatrama blýská.

Festival pomalu končí. Některé soubory už odjely, jiné odjíždějí ráno. Zůstáváme jen my, Slováci s námi, samozřejmě, jsme přece Československá výprava.

Starobylé Bhaklapur. Je pětadvacet stupňů a jsme výše než na Sněžce. Zalezeme do vnitrobloků, tam nebudou pouliční prodavači. Jako kdybychom prošli do jiného světa. Klid ticho, drůbež všeho druhu, kozy, dokonce i kráva. Inu venkov. V úzkých uličkách před svými ještě užšími domečky sedí městský proletariát, kolem pobíhají děti:

Namasté, namasté.

Pomalu končí den. Po zakotvení u hotelu Himalayan Villa rychle vylézáme na nejvyšší bod. Poprvé vidíme panoráma Himalájí. Nalevo je Annapurna, napravo Everest a Makalu. Slzotvorná záležitost. Bedřichu, tak pod těmahle horama jsme hráli tu tvou vlasť, vzdáme holt Smetanovi a pak vzpomínáme na turnovské herce, kteří táhli tu Thespidovu káru před námi. Tak jsme tu turnovskou káru dotáhli takhle až takhle „vysoko.“ Večer otevíráme českou slivovici, až sem jsme ji dovezli a nevypili, a popíjíme s nepálským architektem a byznysmenem. Slunce nad Himalájemi zapadlo.

Vstáváme za tmy a kráčíme na nejvyšší střechu hotelu. Slunce vystrkuje opatrně první paprsek zeza hor. Majestátní kopce začínají vystupovat ze tmy, jako by je ten nebeský reflektor postupně nasvěcoval boďáky.

Proplétáme se úzkými silničkami nepálského venkova. Kromě rýže tady pěstují vše, co se v subtropech pěstovat dá. Brambory a kukuřici. Papriky, pálivé obzvlášť milují, rajčata, dýně všech tvarů a chutí, koření všech vůní. Muži pěstují i tabák, na tajňačku.

Zastavujeme pod posvátnou horou živých a mrtvých Ning Dui Chenpo Luhi Jemsa. Větrem se nesou modlitby z barevných praporků, kterých jsou kolem miliony.   Potkáváme malé studenty budhismu i staré mistry. Nahoru, dolů a zas nahoru. Schody střídají zase schody, rovina žádná. V jedné modlitebně si umdlen sedám. Ti mě ženou. Pane, tam může sedět jen láma. Sedl jsem si omylem na trůn.

Mniši všech věkových kategorií se připravují na večeři. My s nimi. Mniši odříkávají nějaké texty, snad poděkování bohu za dar jídla. Najednou klid. Z kuchyně vyrážejí náctiletí mniši, přináší plné kbelíky těstovin s květákem, další polévku, ta je asi z vývaru z těch nudlí a servírují to mnišským učedníkům jak praseti do koryta. Jak chlapci dojedí, zase mumlají a spěšně odchází. My to tedy také dojídáme a už se těšíme na pivo, které si dáme ve stínu posvátných stromů.

Horskými vesničkami obklopenými rýžovými políčky v různém stádiu růstu se pomalu vracíme do Kathmandu. Pasang už na nás čeká v pivovaru. Dáváme si tongbu a hospodská nám zase nutí kořalku. Nikdy v životě jsem nevydal tolik úsilí na to, abych se ubránil požití alkoholu. Zašli jsme taky za Trávou, má to tu pěkné, má i točené.

Theresia Anna má narozeniny. Kde je asi budeme slavit? S nepálskými a slovenskými přáteli v našem oblíbeném pivovaru? Pasang vše zařídí. Bude navařeno nepálské národní jídlo i národní pivo a pozor, ochutnáme i nepálské víno. Pokouříme vodní dýmku. Pozor na kořalku. Hospodská nezklamala, ale my se už naučili obracet sklénky dnem vzhůru. Zpíváme české i slovenské národní písně, velká Česko – Slovenská divadelní výprava do země pod Himalájemi pomalu končí.

Hullicz company