Zavírání Alp – Výlet Alů a Koholíků, 14.-17.11.2025

(Autorka: Martina Smudková) Po báječných Májových Alpách, mé první zkušenosti s takovýmito výlety do hor, jsem hned věděla, že si nesmím nechat ujít další díl: Zavírání Alp. Nahlášení se byla jen otázka času a hlavně jistoty místa v autě. Nu, opět to stálo za to!

Den 1.

Tentokrát odjíždíme od pivovaru Beránek ve Stěžerách ve 3 ráno. Posádku tvoří František, Luďa, Jana Vrbka, já, Šíma a Cyr. Vyjmenovávám dle zasedacího pořádku v autě od první řady do třetí, vždy zleva.

Cestou někteří ze skupiny kupují společnou Sportku a těší se, až vyhrají páteční plný jackpot a jednoho dne budou bohatí, do té doby budou jenom šťastní. Vlastně všichni jí kupují a spřádají plány na oslavu, až na mě. Já zůstanu jenom šťastná.

Jedeme poprvé po obchvatu Budějovic. Krásně je objíždíme až ke Kaplici, což je zásadní urychlení na cestě do Alp. Ráno kolem deváté jsme na místě v Nacionalpark Gesäuse v Ennstalských Alpách, je to nejmladší z národních parků Rakouska (od roku 2002).

Ráno na parkingu u paní za oknem, sledujíc ostřížím zrakem, co tam děláme, házíme batohy na záda a vyrážíme v 10 hodin vstříc novým dobrodružstvím. Od Admont Katastral – gemeinde Johnsbach, k Hesshütte to máme 6,3 km, z 860 metrů do 1700 metrů. Jdeme po dachsteinských vápencových kamenech posněžených nejdříve bukovým listím a potom taky i sněhem. Je sluníčko, zanedlouho hodně teplo, a čím výš, tím víc teplo nám je. Jdeme 3,5 hodiny já, Jana a Šíma. Rychlíci jsou někde vepředu hned z kraje nás předešli a zmizeli ve výšce. Cestou přecházíme jedno sedýlko, pak mírnějším profilem kolem zdroje vody a tam už zahlédneme chatu, která byla vybudovaná v roce 1893 a pojmenovaná po Heinrichu Heßovi, průkopníkovi Gesäuse.

Od vody to máme ještě 15 min. na sonnenterrase u chaty, kde, jak jsme posléze zjistili, si dáte jedno pivo a sluníčko vás pozve na další dvě. Nejlepší je zkušenost na vlastní kůži, a tak svlékáme i trička, ať to jde na tu kůži přímo a funguje to báječně. Fanda s Luďou už objevili winterraum. Vstup je takový překážkový, leze se oknem. Ve skutečnosti to jsou dveře, u nichž leze otevírat spodní a horní polovina, každá zvlášť. Jen na zimu je spodní polovina zamknutá, asi kvůli očekávaným závějím, a jde otevírat jen ta horní polovina. Uvnitř je skromné vybavení, kamna na dřevo, dřevo není, zato je tam opravdu hodně huňatých čistých dek a polštářů. Palandy jsou přesně pro šest lidí, a i pěkná kadibudka je opodál.

Jen ta voda 15 min od chaty, ta by mohla být blíž. Na to nejsme moc připravení, ale máme fištróna! Sléváme donesený alkohol do vyprázdněných plechovek od piva a do ešusů a máme spoustu prázdných půllitrových petek. Kluci s vodou donesli i pár větví do kamen. Dřevo donesl už i Cyr, který mezitím dorazil s odcházejícím sluníčkem.

Den 2.

Odcházíme v 10 hodin, mezicílem je vrchol Hochzinödel, 2191 metrů, cílem je zase náš winterraum. Od chaty to máme hodinku a půl příjemného stoupání na jednom a půl kilometru, pěkně se zahřívám. Je krásně, všude spousta kamzíků, sledují nás z výšky a létají tady i sněžné slepice, což je bělokur horský, neboli kur alpský. Sameček je na hřbetě a hlavě zbarven hnědě, nad každým okem má červený hřebínek, křídla a břišní část je opeřena bíle a ocas černě. Na zimu své opeření vymění a je skoro úplně bílý. Je to pro mě poprvé co ho vidím a vůbec, že se o tomhle ptáku dozvídám, že existuje. Ty poprvé momenty jsou fajn.

Na vrcholu je zase hodně happy Janča, říká, že je po delší době zase u kříže. Radujeme se s ní. A taky s očekáváním obhlížíme Hochtor naproti, na který se chystáme zítra. Dolů se rozdělujeme. Já s Janou jedeme cestou Panoramaweg, která obchází masiv ze severu, trvá další hodinku a je to 3,5 km. Těšíme se zase na tu sonnenterrase. Chceme si udělat pohodu. Chlapi se vydávají na jihovýchod.

Po jejich příchodu si gratulujeme za naše rozhodnutí. Nejen že stihli už jen terrase bez sonnen, ještě k tomu vypadají, že i večírek budou absentovat, jak jsou zmordovaní.

(Příspěvek FKDP.) K mému nápadu, sejít na opačnou stranu hory 850 výškových metrů (vm) neskutečně prudce dolů ve sněhu, po mokré trávě, ujíždějící a padající suti, v blátě, poté dlouhým údolím a ostrým výstupem do sedla, celkem 500 vm, z něj 200 vm dolu a nakonec „pouhých“ 100 vm k chatě, připojuji toliko, že takovou blbost už neudělám! 🙁 Díra v holeni stále nezahojena, ani několikrát naražená prdel a pohmožděné zápěstí. Kamarádi, dodatečně se omlouvám. 🙂 Zlatý sestup z Matterhornu, kam se tímto v létě ještě mnohem více těším!!! Hlavně se nenechte zmást fotkami, neb ze začátku to opravdu byla idylka.

Cyr dnes odpočíval, nacházíme ho v pelechu, chystal síly na Hochtor. Hochtor je nejvyšší hora v pohoří Ennstalské Alpy, s výškou 2369 m. Ostře řezané rysy hory byly zformovány ledovci, které se dříve nacházely na jejích svazích.

Den 3.

Ráno vstáváme trošku dříve. Je potřeba vyrazit už v 9 hodin. Hochtor cestou Josefinensteig je trošku větší porce než sobotní túra. Bereme všechny zbraně, sváču, vodu a jdeme na věc. Od chaty to máme na vrchol 2,4 km, plánovač v mapách říká 2 hodiny, 660 výškových metrů. Stoupat začínáme zanedlouho, nejdříve delšími traverzy, pak se přidávají i jednoduché skalní prahy. Postupně přibývá sněhu a svah se napřimuje vzhůru a i skály přibývá. Cepín máme v pohotovosti. Cesta je v některých úsecích osazená fixními lany. Sníh je měkký, jde to i bez maček. Já se tedy neustále ptám, jestli už na ně není čas, ale musím uznat, že to není úplně potřeba.

František jde hodně před námi jako průzkumník. Nebo mu spíš nestačíme. Každopádně se najednou ozve, že dál už nejde. Zdá se mu to nebezpečné. Lana jsou pod sněhem, sklon je hodně příkrý a v kombinací s množstvím sněhu je to nebezpečné. Neremcáme a otáčíme.Ještě vylezeme alespoň do zasněženého sedýlka, odkud jsou parádní výhledy na druhou stranu hřebenu. Pod sedýlkem potkáváme Cyra, sdělujeme mu naše rozhodnutí, zjišťujeme jeho plány a doporučujeme, ať jde s námi. Sonnenterrase se zdá jako fajn alternativa pro zbytek dne.

Dole jsme za chvíli, Vrbka náš sestup fotí odspodu. Ještě potkáváme Pavla z Prahy, který se ptá, kudy na Hochtor. Má na nohách lehké trekovky, říká, že leze feraty a že má v batohu nesmeky. Jeho rozum převládne touhu po vrcholu a vrací se s námi zpět. To je fajn, neměl by to lehký.

Odpoledne na terase už se musíme hodně nabalit. Zvedl se ledový vítr a hodně se ochladilo. Každý si vegetí posvém. Povídáme s Pavlem, než odejde dolů ke svému autu, luštíme křížovky, sledujeme svah Hochtoru, vaříme a konzumujeme medvěďáka, zpíváme, tančíme, a hlavně jsme ve velkém očekávání. Každý z nás má jinou míru napětí a představ, co se asi dnes v masivu Hochtoru stalo a stane.

Den 4.

Ráno se probouzíme do deštivého a mlžného rána. Už zbývá jen zabalit věci a v pláštěnkách vyrazit dolů k autu po pěšině, která se místy změnila kvůli hustému dešti v potůček.

Jdeme asi 20 minut, když se před námi na chodníku objevuje stoupajíc vzhůru Cyr. Je úplně grogy, ale Bohu dík vypadá nedotčeně, kromě roztržené nohavice. Směsice emocí u každého z nás je různá. Nebudu to popisovat, každý, kdo takovou situaci zažil, dokáže si to trošku představit. Kdo nezažil, možná těžko pochopí.

Cestou domů ještě zastavujeme na dobrou kávu a Fanda kontroluje tu výhru, přičemž zjišťuje, že nejen já, ale i oni zůstanou šťastní. Proto se všichni těšíme na Májové Alpy 2026!!!

Martina

Ještě popíšu věcně, co se stalo:

3. den, kolem poledne, ve stěně Hochtoru říkáme Cyrovi, že je terén nebezpečný, ať se vrátí s námi. On odmítá s tím, že půjde ještě kousek. Má nastudovanou trasu, má cepín, mačky, jídlo, pití, čelovku, nabitý mobil, ví, že když to otočí o půl druhé, dojde za světla k chatě. Nenaléháme tedy. Rozhovor byl věcný a informativní. Odpoledne se vzrůstajícími obavami sledujeme, jak to Cyr neotáčí a jde dál. Ještě ho zahlédneme na vrcholovém hřebeni, ale vidíme, že je hodně pomalý. Z vrcholu může jít stejnou cestou zpět, což je hodně nebezpečné, a proto málo pravděpodobné, a nebo okolo masívu delší jednodušší trasou sestoupat až téměř 500 výšek pod chatu a zpět nahoru. V tu chvíli to je z vrcholu dalších 7,2 km, což by šel, pokud by byl plný sil, dalších 5 hodin. Na vrchol vidět nebylo, ale na hřebenu vedoucímu k vrcholu jsme ho zahlédli asi kolem třetí. Nezbývalo než doufat, že přijde kousek po setmění, ale přijde. Každý si ty obavy prožíval posvém. Každopádně po setmění se Cyr nevrátil, rozsvítili jsme v okně čelovku a nechali jí svítit. Nepřišel ani do půlnoci. Ráno jsme s obavami koukli na jeho spacák, který byl prázdný. Nebylo to příjemné ráno. Rozdělili jsme Cyrovi věci do našich batohů a doufali, že Cyr sestoupil večer k autu, že se mu už nechtělo stoupat těch 500 výšek znovu k chatě.

Ráno jsme Cyra zajistili jídlem, pitím, oblečením, zjistili, že není zásadně zraněný. Rozumné bylo jeho rozhodnutí, že dojde k chatě, odpočine si, zotaví se trochu a my dole, až budeme na signálu, neb okolo chaty a v hodně velké vzdálenosti okolo ní nebyl signál, zavoláme synovi, aby pro něj přijel. František tomu věnuje čas u telefonu i PC, neb zná syna Vaška nejvíce, předává a posílá mu potřebné informace, komunikují spolu i cestou do Alp a za pár dní je Cyr doma.