Dva splněné cíle – Monte Leone a Täschhorn, 10.-17.8.2023

Jak nadpis prozrazuje, letošní alpské dobrodružství bylo úspěšné. Měl jsem skvělou parťačku, oba pak společně štěstí vždy, když bylo potřeba. Prostě, když se to sejde, je to paráda.

Poprvé jsem zkoušel Täschhorn v roce 2006 s Bosákem, podruhé s Adélou v roce 2020 a letos tedy třetí pokus. Vždy se mi podařilo posunout laťku o kousek výše, jaké to asi bude tentokrát?

Mělo nás jet více, ale z nějakých důvodů, i nezaviněných, postupně všichni svoji účast odvolali, nebo se ani neozvali. Až jsem zůstal já a Pokyša, s nedávno podvrtnutým kotníkem. Naštěstí jej rozchodila v Zillertálkách. Plán výstupů se ji od začátku líbil a tak 10.8., na své narozeniny, přijela do Vulkánu, odkud se poprvé odjíždělo do nejvyšších partií Alp.

Odjíždíme před desátou, po nákupu Starobrna v Lidlu. Cesta je příjemná, páteční ráno nás vítají první výhledy na alpské velikány. V pátek 11.8. v  9:40 parkujeme v sedle Simplon (2 005 m), odkud máme plán, v rámci aklimatizace, dojít s přespáním ve stanu na Monte Leone (3 553 m).

Chceme se trošku projít, nejlépe našlápnout si cestu naším směrem. Balíme se nalehko, vlastně jen stan. Jdeme hledat vhodné místo, kde jej postavíme. Nakonec dojdeme až pod ledovcovou morénu padající z Breithornpassu. Ve výšce 2 600 m nachází Pokyša doslova oázu uprostřed pouště neboli uprostřed suťoviska rovné místo s tekoucí vodou. V 13:10 máme postaveno a vracíme se k autu.

Balíme si vše potřebné, najíst se, navařit si čaj, ať nemusí vynášet vaření a v 16:55 znovu vyrážíme. Již natěžko, tedy pomaleji. Přesto si cestu užíváme, u stanu odpočíváme a při západu slunce usínáme.

V sobotu 12.8. vstáváme do tmy, vycházíme o půl páté. Já v pyžamu, v tom vedru jsem si zapomněl vynést flízku, zůstala v autě. Cesta vede zpočátku prudce vzhůru a po suťovisku, moc to nejde. Pak se to trošku ukloní a pod sedlem vstupujeme na ledovec. Výhledy jsou hezké.

7:50 Breithornpass (3 345 m) i s Breithornem samotným (hor s tímto názvem je v Alpách mnoho), kde nás bylo v roce 2009 mnoho (byl to můj první expediční pokus v Alpách, být na více místech – pokus o Monte Leone, Aletschhorn a Gran Paradiso, viz Kronika). My chceme na Monte Leone, tentokráte zkusím(e) vyjít.

Jdeme tedy dál, přes ledovec k hřebenu, po kterém se zprava stoupá. Ještě najít to správné místo, průvodce má jasno, my ne. Vypadá to všelijak. Nástup není jednoduchý, ale v 9:35 jsme na hřebeni a čeká nás ještě kamenitá, místy lezecká necelá hodina na vrchol.

V 10:20 jsme na vrcholu – Monte Leone, 3 553 m. Je tu krásně, výhledy úchvatné. Pár fotek, hlavně veselých, a po svačince zpět.

Dolů to jakžtakž jde, nejtěžší je sestup z hřebenu na ledovec. Však je Pokyša ráda, že to má za sebou. Do sedla se jde dobře, sestupem ke stanu nás uchvátil kozorožec na balvanu. V 13:40 jsme u stanu, v 14:20 sbaleno a s hodně těžkými batohy míříme k autu. (15:30 – já si dávám mléko, Pokyša pivečko.) Ještě dnes chceme dojet do nějakého kempu v údolí Mattertal.

Chvíli hledáme, kam hlavu složit. Nakonec vyhrává vyzkoušený kemp v Randě. Sotva postavíme stany, začíná pršet. A prší s přestávkami celý večer. Ovšem menší oslavě to nepřekáží. Proč ne, ráno si můžeme přispat.

Ve vyprávění pokračuje Pokyša.

13.8., pondělí. Den odpočinku má být na chatě Täschhütte (2 701 m). Ráno se v kempu balíme. František má balení složitější, všechno má dvakrát, něco i třikrát. Má i dámské vložky – nebyly potřeba.

Vyjedeme silnicí k restauraci Täschalp (2 214 m), čímž ušetříme 10 km šlapání do kopce po silnici – přece jen je dnes odpočinkový den. Na chatu pohodová cesta, 1,5 hodiny. Je vidět i s Rimpfischhornem v pozadí a také vidíme na náš hlavní cíl.

František si chce tu pohodu trochu zdrsnit, tak si před odchodem dá na místní farmě půl litru čerstvě nadojeného mléka a pak šlape 500 výškových… Následky ať si každý domyslí sám. Odpočinkový den na chatě Täschhütte je trošku dražší, ale stojí za to. Teda večeře stojí za těch 82 franků.

14.8., úterý. Snídaně je slabší. Ve tři ráno najdu Františka, jak sedí v jídelně a nevěřícně zírá na 2 minimásla a poloprázdnou sklenici džemu. Ve 4 vyrážíme na bivak Mischabeljoch. Cesta ve tmě odsýpá, za svítání jsme na skále pod ledovcem. Vycházející slunce ozařuje panorama Walliských Alp s ikonickým Matterhornem. Na skále trochu bloudíme a dostaneme se bez lana do lezeckých pasáží, kde jsme rozhodně nechtěli být, uffff.

Ledovec pod bivakem je odhalený na led, rozbitý a plný trhlin. Kličkujeme jak zajíci. Nejhorší místo cesty je těsně pod bivakem a my volíme snad ještě horší alternativní cestu. Dnešní výstup na bivak touto trasou je hodnocen jako PD. No nevím, za mě horší než celý výstup na Täschhorn.

Bivak Mischabeljoch přezdívaný Komár je architektonický skvost přilepený nožičkama na skále. Na svou dost nepřístupnou polohu je tu veškeré pohodlí – kamna, dřevo, nádobí, peřiny i jídlo, co tu kdo nechal. Jen my jak muly vlečeme spacáky, ešusy, bomby… Ale není tu voda. Dvě hodiny provozujeme vodní hospodářství, František spouští na laně z bivaku hrnec, já chodím v mačkách po ledovci nabírat sníh, tahám hrnec pod skálu, František ho tahá na laně na bivak… Velká legrace, ale máme vodu minimálně na dva dny.

První noc je nás na bivaku 11 a nikdo nemá tolik věcí co my. Jen jedna dvojice má neuvěřitelné množství jídla, hlavně švýcarských sýrů. Zítra jdou nahoru 3 dvojice a my.

Ve vyprávění pokračuji já.

Během odpoledne si Pokyša zdřímla, nabrat síly na další den. Mezitím chodí z Čech rozporuplné předpovědi, avšak všechny se shodují v tom, že nebude hezky, spíše že to bude nejhorší den v týdnu. Jen pár hodin ráno hezky, od devíti přeháňky a v poledne i bouřky. Déšť a sníh. Máňa dokonce radí, ať si dáme rest day. I tak si jdu našlápnout cestu, jak je mým zvykem. Hned je to lezení a já vím, že za tmy to nepůjde. Snad jen těch asi 50 metrů, které jsem dal.

Po návratu se bivak začíná plnit, což odporuje rozumu, pokud má být další den ošklivě. Ale jak píše Pokyša, 3 dvojice vyráží na vrchol. Nu, zkusíme tedy někam dojít, alespoň poznáme terén. Ale vyjdeme až nějak před rozbřeskem. Venku se opravdu kazí počasí, začíná pršet, zřejmě i napadne sníh. Neradostné vyhlídky.

15.8., úterý. Den, který vidíme jako seznamovací s horou. Vstáváme o půl páté, vůdci dříve. Vycházejí v pět, my před půl šestou. Ještě za světel čelovek sestupujeme po lanech do sedla, abychom následně prvními kroky začali místy hodně náročný výstup po skále a sněhu. Jsem optimista, počasí nás oproti předpovědi otočí snad až v devět. V noci nachumelilo, což není dobře po technické stránce výstupu. Ani co se orientace týče. Ti před námi jdou každý jinak, sami chvílemi hledáme vhodnou cestu. V 6:23 je slunce nad obzorem a my máme před sebou první úsek, kde se budeme jistit: sněhový výšvih.

Je nějak po sedmé a kupodivu nikde žádná oblačnost. Pokyše to šlape sice pomaleji, ale jde s minimem zastavení, což je skvělé. Pohyb na skalách nám jde bez jištění, zatím to dáváme. I když parťačka říká, jak se těší na pohodové sedmičky na skále. Prací s lanem nad výšvihem se zdržuji, Pokyša jde napřed a je jako politá živou vodou. Domlouváme se, že to tak necháme i nadále, neboť se jí jako první jde prý lépe. A tak stoupáme k vrcholu, ovšem z pohledu na závěrečnou pyramidu lehce mrazí. Zdáli vidím, že gajdi tam přešlapují, nechce se jim do té pocukrované skály. Je 8:15 a stále krásné počasí. Začínám věřit…

Přichází pasáž sněhových hřebenů, hodně morálová místa. Pěkně tam fučelo. Ale drží to a Pokyša dá občas na koníčka. Bezpečný styl. Za nimi pyramida, cesta znatelná, lezení 1-2. Stále sluníčko, občas poryv větru. A najednou se ukázal vrcholový kříž. Posledních pár kroků.

V 9:09 Pokyša objímá kříž – Täschhorn 4 491 m. Slzy štěstí. Další čistá radost mého života. A Pokyši jistě též. Prostě úžasný pocit. Jsou krásné výhledy, až k masivu Mont Blancu a do Bernských Alp na Finsteraarhorn. Vedlejší Dom je jako na dlani.

Po jedenácti minutách opouštíme vrchol a sestupujeme do díry. Hlavně opatrně, není kam spěchat, žádná oblačnost v dohledu. V 12:37 dělám společné foto s bivakem, v 12:42 jsme u něj.

V 12:47 otevírám lahvinku šáňa, Pokyša vyndává zbytek šňapsu. Je to šťastně za námi, ve skvělém čase: 7 hodin a 18 minut. Odpočíváme, stále si povídáme, je nám dobře. Postupně přicházejí další, po patnácté hodině se kazí počasí, prší a je bouřka. My to již nevnímáme.

Tento den očima Pokyši.

Ráno nemůžu popadnout dech. Musím zpomalit. Ostatní jsou před náma, což je na jednu stranu dobře, vidíme stopy a prošlapali nám sněhové pasáže. Na druhou stranu si říkám, jestli nejsem moc pomalá, jestli to časově zvládnem, dopoledne má přijít bouřka, jsem trochu ve stresu. Jdeme ale na rozdíl od ostatních bez lana, takže se nezdržujeme a nakonec jsme na vrcholu za 4 hodiny, krásný čas. Závěrečná pasáž je krásné lehké lezení v kompaktní skále, užívám si to, vrchol je na dohled. Obrovská radost na vrcholu. Cestou dolů trochu strachu, sníh na hřebínku už je měkký a místy to jede. Na nejužším místě sedám na hřeben jak na koně a hyjé. Na bivak už se ani nezdržujem lézt po žebříku a lezem rovnou po skále. Po 7 hodinách otvíráme na bivaku šampaňské. Skvělý pocit. Díky Františku za trpělivost s mým pomalejším tempem.

I dále pokračuje ve vyprávění Pokyša.

16.8., středa. Myslela jsem, že nás cesta z bivaku nemůže překvapit, ale… Hned pod bivakem končí mé sluneční brýle v trhlině. Lezecké pasáže na skále, kterých jsem se děsila, dáme opět bez lana, a opět uffff. V moréně pak lámu trekovou hůlku. Dole zjistí František, že nechal na bivaku vložky do bot. Zláká nás horský potok a cákáme se jak malé děcka. Máme hroznou radost, že jsme dole, že se všechno povedlo, že jsme celí… František si dá opět čerstvé mléko na farmě, na mě čeká v autě vychlazené pivo. Pocit blaha je završen.

Závěr je na mně.

V perfektním obyčejném kempu za Brigem, námi pojmenovaným U zlomené hůlky, završujeme též pobyt v Alpách.

A to je vše, přátelé. Cesta domů druhý den, tedy 17.8., kdy má Petra alias Pokyša svátek a já narozeniny, proběhla bezpečně, s myšlenkami na uplynulých sedm dní. Byly nezapomenutelné. Díky, Pokyšo!

Nu a poděkování patří i všem těm, kteří na nás v dáli mysleli a drželi nám palce.

František-FKDP