Großglockner, 7.-10.5.2008

Pallavicinirinne – lezecká klasika v severní stěně Großglockneru

8. – 9. května 2008

Bosák & Jagyč

Máme duben 2008 a předpověď je stále mizerná – sype, sype, sype. Celé Alpy jsou pokryté sněhem a všude padají laviny. Nejnižší stupeň hlášeného lavinového nebezpečí za poslední dny je 3, převládá však 4 až 5. Pěknej prů…

Odjezd se tedy stále odkládá … Až druhý prodloužený květnový víkend vykouzlí naprosto úžasný podmínky. Moc dlouho neváháme a jen ve dvojce vyrážíme ve středu 7.5. večer (cca v 21.30 hod.) z HK směrem k nejvyšší rakouské hoře zaostávající za magickou 4 tisícovou hranicí o pouhých 202 metrů. K placené Hochalpenstraße dojíždíme kolem 4 ranní, krátký spánek a v půl sedmé stoupáme vyhlídkovou čerstvě profrézovanou silničkou mezi úžasné někde až 9m závěje.

Dole nám po kontrole sněhových řetězů sdělují, že redukovaný poplatek (18€) je z důvodu nemožnosti průjezdu na parkoviště Kaizer-Franz-Josef-Hohe. To je pěkně v …, místo pohodového nástupu z auta na ledovec nás po celonoční jízdě čeká 8 km asfaltový výšlap s 500 m převýšením a „plnou polní“ na zádech, ještě že je alespoň úžasné počásko – totální plech. Pro zlepšení nálady zjišťujeme, že jsme v HK nechali bombu od vařiče = prostě budeme míň pít. Vyrážíme společně s příjemnými moraváky parkujícími hned vedle nás.

Po téměř 2 hodinové dupárně docházíme na Franc-Josefskou vyhlídku, po krátké pauze pokračujem na ledovec Pasterze. Střídáme se v prošlapávání týden starých zavátých stop a pozvolna stoupáme k dnešnímu cíli – útočnému bivaku ve výšce 3.205 m.n.m.

Staré stopy definitivně zmizely, cestu skrze zasněžené svahy masivu hledáme dost obtížně. Téměř 9 hodinový výstup na bivak nás pěkně vyždímal a závěrečné pasáže byly slušnou generálkou na zítřejší lezbu. Moraváci zatím zazimovali někde cestou ve žďárákách s tím, že dojdou zítra. Navečer v našich stopách doráží skupina 3 Brňáků. V bivaku je útulno, usínáme kolem půl deváté.

Pátek 9.května – vstáváme ve 3 ráno, odcházíme po 4 hodině. Začínáme traverzem podél odtrhové trhliny pod úchvatnými žlaby severního svahu. Po cca 40 min. docházíme k nejklasičtější cestě – vyhlášené Pallavicinirinne (sklon 50-55°). S jištěním překonáváme odtrh a nastupujeme do 600m vysokého žlabu. Podmínky jsou přímo ideální – tvrdý firn nám dovoluje postupovat sólo, jen mačky a 2 zbraně.

Jde to dobře, střídáme se v prošlapávání koridoru pravidelně zásobovaného menšími přívaly sněhu a kamínků ze sedla nad námi mezi malým a velkým štítem Glockneru. Krásné počasí a úchvatné výhledy nás dobíjejí energií, jenž tolik ubývá výstupovou fyzickou dřinou. Tempo se zpomaluje, svah se zostřuje, přibývá ledových plat… plíce se nám nastěhovaly až do krku,

…ale je to paráda.

Brňáci lezou s necelým půl hodinovým odstupem v našich stopách. Dvě délky pod sedlem vrtám první sněhový šroub.

Dál už lezeme na průběžné jištění. 1. délka je mixová (skála a slaboučký led). Zadní svěrače pracují na 150%, ale postupujeme obezřetně a poctivě vybojovaný první úsek střídá opět pevný firn s ledem. Dolez je už za odměnu, kde vrchol cesty tvoří cca 20m dlouhé a 50cm široké sedýlko (sněhová lávka) mezi oběma vrcholy. Pohledy a pocity jsou úžasné a čas výstupu žlabem (5 hodin) je téměř poloviční než udávaly před výstupem prostudované zdroje od ostatních lezců. Pocity štěstí však značně kalí zástupy lidí, jenž se snaží dobýt „normálkou“ rakouskou horskou ikonu. Kraťoučký výstup ze sedla na vrchol Großglockneru tedy vzdáváme a prcháme normálkou dolů – pryč od turistických mas. Z vrcholu Kleine Großglockneru ještě máváme Brňákům zasekaným před obtížnou předposlední délkou ve žlabu – na dálku jim přejem štěstí. U Erzh. Johann H. dáváme zaslouženou pauzu a užíváme si úchvatná okolní panoramata. Pak už zas pokračujem v sestupu – díky obrovskému množství sněhu lze bezpečně sestupovat přímo dolů přes zasypané trhliny. I když sklon svahu je slušně strmý boříme se po kolena a někdy až do půlky stehen, následuje přechod ledovce Pasterze a výstup cca 500 m na vyhlídku Franze Josefa. Totálně vyřízení tam docházíme ve 14 hodin. Po zaslouženém relaxu pokračujem 8 km sestupem k autu. Cestou obcházíme bagr, stržený (pravděpodobně dnešní) menší sněhovou jádrovou lavinou.

Docházíme spíše už jen na „morál“. Rychle nasedáme do auta a na jednom z vyhlídkových parkovišť Hochalpenstraße baštíme a odpočíváme. Hlavy skládáme kdesi v údolí poblíž cesty u auta pod širákem ve žďáráku.

Sobota 10.května – vstáváme o půl osmé. Po zhodnocení dalších lezeckých možností skalního lezení v Rakousku nasedáme a vyrážíme do Čech (všude je hektar sněhu, lezba bude možná až tak za měsíc). Přejíždíme do Kutné Hory, kde se přidáváme k Honzovi s Lenkou a užíváme si odpolední lezení na vyhřáté skále. Večer návrat domů.

Co dodat – vyšlo nám vše, tak dík mocná přírodo, zdraví a bezva parťáku !!!

Bosák