Hochwildehaus podruhé, aneb už vím, co znamená Obergurgel, 3.-7.4.

Myšlenka uskutečnit velikonoční Alpy zde nás napadla již při loňském zavírání Alp (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2012110002), kdy jsme chtěli tuto chatu dosáhnout, avšak tehdy jsme nakonec zůstali v krásném winterraumu Langtalereckhütte. Podruhé se to však podařilo.

 

 

 

 

 

Vyrazili jsme ve středu 3. dubna 2013 ve 22hod z HK ve složení František, Mário, Adéla, Petr, Luděk a Vláďa. Do Obergurglu v Ötztalských Alpách jsme dorazili za mrazivého rozbřesku před 7.hod. Pohled na okolní vrcholy dával naději krásného slunného dne.

 

 

Asi po hodině a půl příprav jsme vyrazili cestou známou již z loňského výletu po sjezdovce k chatě Schönewiese, zalepili první puchýře a pokračovali směr Langtalereckhütte.

 

 

 

 

 

 

Tam jsme dorazili asi půl hodiny před polednem. K našemu překvapení byla již chata otevřená a bylo zde několik ubytovaných skialpinistů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po krátké poradě a domluvě s majiteli jsme obsadili prázdný winterraum s tím, že na noc zůstaneme a budeme pokračovat až zítra ráno. Asi po hodinovém odpočinku jsme ve slunečném odpoledni vyrazili údolím ledovce Langtaler směrem do sedla Hochwilde. Po hodině cesty se Františkovi zalíbil levý svah, který sliboval krásný freeride sjezd a tak jsme všichni v odpoledním vedru stoupali šíleným krpálem nahoru. Cesta se bořila a trvala déle, než jsme původně čekali a tak, když jsme po další hodině nakonec dosáhli horní části svahu, vydali se žížniví a unavení volným sjezdem zpět k chatě. Je zajímavé, jak panenský povrch ztěžuje orientaci a odhad vzdáleností a sklonu. Mnohdy až zemská přitažlivost ti připomene, že nejedeš správně.

 

 

Po 16hod jsme již na chatě oslavovali narozeniny a doplňovali tekutiny. Večer se začalo zatahovat a trochu sněžit.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráno jsme vyrazili hned po rozednění, počasí bylo mlhavé a lehce chumelilo. Sjezd od chaty přímo dolů do údolí hlubokého 200m s plnou zátěží na zádech byl zatěžkávací zkouškou a většina z nás bavila své kamarády krásnými kotrmelci. Cesta dále vedla do soutěsky, kterou se stále příkřeji začalo stoupat směrem k cíli. Hluboko v soutěsce jsme si čím dál více připadali jako v tlamě nějaké skalní příšery, jejíž hrdlo (=gurgel) se stále zužovalo. Jen jsme se modlili, aby nepolkla.

 

 

Když jsme konečně došli na konec, stanuli jsme přímo před chřtánem ledové jeskyně. Uff, prošli jsme, cesta vzhůru byla volná!

 

 

 

 

 

 

 

 

Téměř nečitelná stopa se nakonec postupně zcela vytrácí a prošlapávání nové ve výšce téměř 3000m za sněžení a mlhy je docela výživné. Zde jsem viděl, jak člověk v bílé tmě lehce ztratí orientaci a klíďo zatočí na pár metrech o 90stupňů jinam. Přesto jsme před 11hod dorazili do prázdné Fidelitashütte. Celá chata je vlastně winterraum. Uváděných 12 osob by se sem sice stěsnalo, ale 6 lidí má větší pohodlí. Přesto jsme útulný prostor ve chvilce přeměnili ve skladiště všeho možného.

 

 

Venku nic moc, viditelnost malá, padá sníh, a tak jsme zatopili, připravili vodu a jídlo a zalenošili. Však zítra bude lépe. A také bylo.

 

 

 

 

 

Vítá nás sobotní jiskřivé ráno, na obloze téměř ani mráček, odhadem tak mínus 8°C, prašan. Dumáme, co nejlépe podniknout. Nakonec se dělíme.

 

 

 

 

 

 

 

 

František s Adélou jdou ledovcem Gurgler výše na Annakogel, zbývající čtyři jsme se rozhodli sjet zpět až k ledovému chřtánu a znovu vyšlapat již zasněženou cestu, abychom se zítra odtud vůbec dostali (jak se ukázalo, byl to dobrý nápad).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Krásný sjezd 400m výškového rozdílu v 30cm prašanu byl nádherným zážitkem, takže nám ani tolik nevadil téměř hodinový výstup zpět. Trocha občerstvení na chatě a vyrazit za Adélou a Františkem. Po hodině cesty je vidíme daleko před sebou, kterak si užívají sjezdu z Annakogelu. Vysílačkami se domlouváme, že půjdou ještě jednou nahoru a tam na nás počkají na společný sjezd. Náš výstup nám však trvá trochu déle a tak si František a Adéla užívají další sjezd a potřetí šlapou nahoru. Vrcholek Annakogelu se pomalu noří do mraků. Setkáváme se asi 100 výškových metrů pod vrcholem, jsme v mracích, dostáváme pár informací o cestě výše, F+A sjíždějí dolů a my čtyři šlapeme nahoru. Jsme asi 15m pod vrcholem, když nás malá viditelnost a úctyhodný sráz donutí uznat naši lidskou nicotnost, sundat pásy a obrátit lyže na zpáteční cestu. V mlíku se moc dobře nejede a tak i přes krásný prašan jedeme obezřetně. Na úpatí hory vyjíždíme z mraků, začíná opět pálit slunce a tak se těšíme na opalovačku u chaty. Tam jsme zase všichni spolu.

 

 

Neunavitelného Petra láká příkrý svah nad chatou a tak šlape statečně nahoru, zatímco ostatní popíjíme kávu a sluníme se. Avšak při pohledu na krásný sjezd ve sluncem ozářeném panenském prašanu se dlouho neudržíme a vydáme se trochu zjizvit tu přírodní nádheru. Nakonec těch jizev bylo nepočítaně. Slunce, teplo, panenský svah s krásným sněhem, co víc si může skialpinista přát! Prostě, nádherně jsme se vyblbli.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Večer při kartách a povídání utekl jako voda. Začíná se zatahovat a sněžit, takže se domlouváme, že brzo ráno vyrazíme, abychom měli dost času najít zpáteční cestu. Ráno je venku mlha, dohlednost asi 20m. Teď se navzájem chválíme, jak prozřetelné bylo sjet včera dolů a znovu prošlapat cestu. Byla sice slabě čitelná, někde se malinko ztratila, ale přesto nás pomalu dovedla k ledovému chřtánu. Tentokrát jsme ho raději objeli, člověk nikdy neví, kdy se ta potvora probudí.

 

 

Do hrdla soutěsky se nám také moc nechtělo, ale pořád lepší varianta, než se stát dalším Ötzim. Úzká soutěska a strmé stěny vzbuzují respekt, stále koukáme, zda se na nás něco z vrchu nevalí. Dole v údolí si konečně oddechnu a jsem rád, že nás nic zlého nepotkalo. 200 výškových metrů k chatě Langtalereck nám neuvěřitelně rychle uteklo, takže odmítáme plánované pivo a pokračujeme v cestě k autu. Stále je mizerná viditelnost, takže cesta dolů není tak přívětivá. Až pod chatou Schönewiese se mraky trhají a tak si poslední kilometry sjezd užíváme. Konečně jsme všichni v Obergurglu u spodní stanice lanovky.

 

 

Poslední společné foto a pak už jen k autu, přebalit a domů.

 

 

Byl to krásný výlet, počasí většinou také krásné a ta chvilka nevlídnosti byla užitečná. Připomněla nám, kdo má v horách navrch.

 

 

Vláďa