Májové Alpy o kterých se ani nesnilo – Stubai, 6.-8.5.2023

Diskuse, jestli sezóna skončila nebo neskončila, nebere konce. Podle fotek se dočasně hendikepovaní jedinci nevzdali své vášně a v rámci rehabilitace se spouští s bláznivými Poláky do Sněžné jámy, bajkeři se konečně dočkali a při vší skromnosti obluzují online voajéry jarními krajinkami s pózujícími bicykly, další tuní svoje káry, holky vejletí nebo lezou na skály, co jsou hodně špičatý… Vyvrcholením je série fotek polární záře, po které následuje Františkovo nepravděpodobné avízo skialpování na Stubai, podle počasí a zájemců plánované na druhý víkend v máji.

Po dvou víkendech na vodě to přecházím jako marnou lásky snahu. Nicméně serióznost přihlášených pedagogů a matadorů mi nedá a hned pod Vrbky fotku z pláže vznáším zbrklý, nicméně upřímně myšlený dotaz, na čem chcete lyžovat? Následují diskuse o jiných dimenzích, lavinových batozích a vytržených šroubech od vázání a pak už to jede…

Ještě ve čtvrtek se nic neví. Kdy, a podle počasí jestli vůbec, předpověď slibuje zamračeno a déšť, ale záleží na co koukáte. V pátek dopoledne se to lehce vylepšuje. Abfahrt je v 0:00 z Bělý, ostatní časy nástupu si dopočítejte. Krása, ve dvě v noci na kamioňáky vyhlášeném odpočívadle Atol u Rudný u Prahy přijíždím těsně za červeným tranzitem.

Mára odřídí na hranice a pak se toho ujímá největší Vejr – latinsky Bubo Bubo v kombinaci s neomylným navigátorem Kubou. Navigaci nezapínáme, směr na Mnichov je jasnej. Tma a déšť vytváří ideální podmínky pro noční jízdu, není nic vidět, až na permanentní rudou záři nad Kladnem z protisměru. Odbočku na Mnichov zkušeně míjíme… Tady, ne až ta další, dobře, jo, tak to bylo ono, nevadí, další sjezd je náš a noční poznávací zájezd místního venkova povznese srdce i ducha. Než najedeme zpátky na dálnici si spáči vzadu neodpustí projevy ješitnosti. Mirkrospánek dává jasný signál na předávku, Kuba se do toho pouští brzda plyn a v mžiku má 3 odpočatý navigátory kombinovaný s učiteli autoškoly.

Náš cíl je Eisgratbahn I, Baujahr 2016 – na poloprázdný parkoviště dorážíme na pohodu v půl devátý, je pod mrakem, ale entuziasmus – pocit naplnění božstvím, při kterém mizí povědomí vlastní identity, je na vrcholu. Někdo psal něco o tom, že na winterraumu není dřevo a tak každej fasuje 2 úhledně balené 5kilové brikety Uran 235 a jde se na věc. V nových oddílových funkčních tričkách, kdy se František stal, prý rád, jediným zkušebním křečkem. Přehodit kabáty, přebalit batohy, Kuba preventivně dva. Vyzrálost zkušeného horala je patrná na první pohled…

Zaplňujeme bágly autobusovou kabinu a řítíme se do oblak. Následující panoramata nám způsobí vážný záchvat akutní euforie, které zchladí až lahváč v bufáči na vrcholu – Vánoce?

Posilněni a nevyspalí se na slabých nohou pod tíhou nákladu neohroženě vydáváme na odyseu: dlouhá, bludná pouť či pestré životní osudy na chatu lavinovým traverzem. Slunce pálí, sníh je mokrý a těžký, nejede to. Svahy jsou strmé a ujíždí. Ve winterraumu na skalním ostrohu vedle turistické chaty Hildesheimerhutte 2855 m n.m. nás nevítá dívčí pěvecký sbor ani švédské opalovací družstvo.

Připijeme, vybalíme, především nálože briket, zatopíme, ze sněhu vodu naděláme a posvačíme prvního medvěďáka. Zpestřením je ochutnávka sortimentu ultrazdravých suchých směsí z místních zásob s indickou příchutí. Přebité též místním gulášem z plechovky nevyvolává okamžitý dávivý reflex. Někdo si před dalším výletem pospí…

Vyrážíme prudkým vysypaným žlabem pod chatou do údolí. Téměř všichni se snaží nenajíždět mimo vysypané koridory, což je téma následující přednášky.

Valíme ke kotvě a na pivo a lehce posjezdovat. Užíváme adrenalin a hoblujeme vyčnívající skály v prudkých stráních mimo sjezdovky až do chvíle, kdy zjistíme, že nám zavřeli sedačku k bufáči a zajistili nám tak krásný výšlap údolím ledovce. A protože se slunce sklání nad dechberoucím obzorem, tak i kvalitnější sněhové podmínky, proti dopoledni pecka, skoro jako v prašanu, na druhý májový víkend těžko pochopitelná podmínka!

Nic nepřekonává téma medvěďáku s panoramatem hor vedle chalupy rozjímáme o tom, že zahrádkaření není jen koníček, ale cesta k lepší společnosti. A František se mezitím fotí do Redskialpboye.

Večeře připravují 2 skupiny 3+2, medvěďák výhradně František, klimbáme, popíjíme, plánujeme túru na neděli. Radioaktivní palivo – brikety 235 s excelentní výhřevností v kombinaci s medvěďákem zajistí během krátké chvíle útulnou pohodičku prokládanou vulgárními povídkami. Spát se jde se slepicema.

V 8 ráno už se vaří čaj, balíme na túru. Haršajzny si zkušeně bere akorát Mára a Kuba. Cílem je bezejmenný 3501m vrcholek s madonou v hřebeni před Zuckerhutlem (3507m), kam míří zástupy.

My jdeme za Františkem, jenž je daleko vpředu, abychom mu neremcali do cesty a její (ne)bezpečnosti, vklídku laviništěm a stále se ne narovnávajícím se kopcem. Mára zezadu úspěšně hecuje, dodává to odvahu. Nebo bláznovství? Nikde žádné, ani staré stopy, zřejmě se sem nechodí. Proč asi?

Podklad přitvrzuje, sklon je slušný, haršajzny by se nám hodily. Dávám lyže na bágl a vyrážím laviništěm, zbytek zkouší kam až se dá vyjít technikou zapíchlé hůlky vedle boty místo haršajzny. 100 metrů pod závěrečným výšvihem funí všichni bez lyží. Předvrcholek je úchvatný, cesta pokračuje zasněženým hřebínkem a krátkým platem pod skalku s Madonou.

Pětkové skalní lezení v přeskáčích zvládá zkušená svatá trojice, já rozumně pouze ke sněhu, Kuba vypouští endorfíny a podstupuje online romantické výhledy zástupu svých sledovatelek na FB, na chatě totiž není signál, Sojka to jistí pod posledním výšvihem.

Sjezd do údolí ohrožuje čistotu našeho spodního prádla výrazněji víc než výstup.

Odpoledne valíme opět k bufáči u kotvy na germknédl s vanile souse a pivo. Výhled na dosažený úchvatný vrchol je úžasný. Část skialpinistů po chvíli omrzí vejrání na obnaženou lehátkovou exhibici silikonové krásky a pana pumpičky z Čech a vyráží vyzkoušet aktuální stav zdejší pisty.

U našeho stolu to vypadá hodně podobně jako ve scéně z Hlavy 22 – www.youtube.com/watch?v=RrQppEXvRcM

Pokrývka sjezdovek je promáčená a vyžaduje razantní styl nazvaný odborně Hecíř, který je vlastní především Františkovi. Snažím se nezůstávat pozadu. Pan Sojka na to jde s učitelskou rozvahou. Opět užíváme adrenalin a hoblujeme vyčnívající skály v prudkých stráních mimo ty schválené areálem.

Dáváme bacha na hodinky a neopakujem chybu z předchozího odpoledne. Chytáme poslední kabinu na vrchol a posledního lahváče letošní sezóny. Nabíráme zbytek a valíme opět na chatičku našim oblíbeným lavinovým traverzem, kde při podjíždění skalky si František strhne minilavinku tak, že má zasypanou hlavu a chvíli s náma úžasem nemluví. Na vzácný okamžik zapomene, že musí udělat selfie, sníh až za brýlemi, pro mě velmi nezvyklá situace. Je v pohodě, jakékoliv pochroumání tak dobře vystavěného těla není možné.

Proplétáme se dál prudkými žlaby mezi lavinkami na spadnutí až na zasněžený led jezírka pod chatou. Závěrečný výšlap je na téma medvěďího nápoje s opět nikdy neomrzitelným výhledem na panoráma hor.

Večer se rozvine vášnivá diskuse o bezpečnosti pohybu v horách a vyhodnocení přístupu jednotlivců stejně tak respektu vůči vedoucím a zkušenějším členům. Emoce se pod vlivem alkoholu rychle zklidňují a hovor se stáčí k oblíbenému romantickému námětu vyhnání z ráje.

V pondělí se s prvním rozbřeskem snažím jako myška stihnout vypustit ranní moč mimo chatu a příležitostně nehtem seškrábat zaschlé vločky z okraje talíře, následován probouzejícím se zbytkem týmu do mlhavého rána. Venku mží, s tím, že v takovým rámusu se nedá dopsat.

Sníh je nasáklej, čerstvý odtrhy a trhliny v každým žlábku, mrholí, mlha, snídáme, balíme, uklízíme a vyrážíme po hřebeni ke kotvě, kde rolbaři sundavaj kotvičky, protože už je po sezóně, takže šlapame až k bufáči.

Sjezd dolů s báglama ke spodní stanici kabiny je zavřenej, takže bereme starou gondolu a přestupujeme v půlce českým stylem překročením turniketu, kterej nás nechce pustit. Kuba je rád, že nemusel s dvojitým báglem sedačkou, nicméně turniket je nad jeho rozkrok, obchází hrazení a posunuje koridory s páskou, ale stíhá. Venku prší. Rychlej převlek, přebalení a v minutě to v autě jenom zasyčí. S jednou zastávkou na bratwuršt razíme směr domov.

Co říct na závěr? Nejhorší den v týdnu je za náma a úterý už nějak v práci rozvážně proklimbáme.

Takže kdo jinému úterý kopá sám do něj padá:

rodiče mi odkázali úterý
dělat z úterý ctnost
kdo jinému úterý kopá sám do něj padá
rozbřesknout úterý
žít z úterý do huby
mít úterý na jazyku
pochutnávat si na úterý
v úterý si vyhodit z kopýtka
člověk míní úterý mění
atd. atd.

https://vltava.rozhlas.cz/petr-borkovec-kdo-jinemu-utery-kopa-sam-do-nej-pada-8669199

Horám zdar a za rok zase na viděnou někde na zasněženým kopci, lyže uklízím.

Zelí