Skialpový Obřák, 9. ročník, díl druhý, 24.-26.2.2023

Co je víc, než být tady 😉 .  Jezdíš sem, abys byl šťastný!!!  Teď, dnes, tady!!!

Tradičně zahajuji přípravy žhavením drátu do podhůří a zjišťováním aktuální podmínky a naladění sestavy, kupodivu na jednoznačnou otázku dostávám jednoznačnou odpověď – „ještě nevím“. Následuje monolog složitého vysvětlování, jak je náročné připravit potomka na MS ve skialpinismu, no dobře.

Mára s Máňou přijede asi pravděpodobně nejspíš ještě to není jistý už v pátek večer a určitě bez lyží, zato s velkou chutí na konzumaci alkoholických nápojů, končím výzvědy a balím lyže a malej bágl a domlouvám se obratem s panem Jiřím na transferu do Pece a v kolik a kde mám parkovat u Adélky.

V 15:35 vyzvedáváme na autobusáku Adélky Eso v rukávu Pokyšu a mastíme přes Bosákovo Trautenau rychle dokoupit v Lidlu plechovkový Radegasty na zbytek cesty a něco k jídlu na víkend. Cesta ubíhá v přátelském duchu, v Maršově naskakuje pan Sojka. Je krásně, po sněhu ani památky a po suchém asfaltu dojíždíme až k chatě. Sestavu večerní taškařice doplňuje Káťa s Vrbkou a Rosťa na běžkách s Čejpíkem.

Večer se meteorologická situace začíná rapidně měnit, začíná fučet a hustě sněžit, v tušení věcí zítřejších nálada stoupá i s přijíždějícími kamarády a přibývajícími lahvičkami lektvarů různých obsahů a barev v množství větším než je počet účastníků večírku. Stůl se začíná prohýbat pod nákladem převážně uzenin, ale nakonec nikdo nekončí na gastroenterologii ani v protialkoholní léčebně.

V sobotu ráno jsou překvapivě všechny prázdné obaly a láhve naskládané na podlaze vedle dveří ,přijíždí František a zvrací jenom Pokyša. K snídani se podává silný uzený vývar s kroupama s vysokým obsahem draslíku a jde se na věc.

1 2 ►

Co se lyžování týče, přijel jsem s bezvadným plánem, na který jsem kromě Františka nikoho nenavnadil. Parta razí modrákem na Výrovku, já taky, ale z druhý strany přes Sněžku. Lavíroval jsem s takovým nesmyslem, že půjdu masochisticky na Václava od chaty někudy polomem přes Růžovou horu, ale cesta Obřákem je zimní pohádka, tak není co řešit.

Valíme v tempu bez řečí nahoru, u Trkače na sebe s Františkem mrknem a prohodíme několikrát něco ve smyslu: „je to dobrej nápad nebo špatnej nápad, ty píčo“ a automaticky odbočujeme prudkým žlabem vzhůru. Chvíli to jde na lyžích, pak zas ne, pak zkoušíme haršajzny, který by se mi hodily, ale vzal mi je pan Sojka, akorát zapomněl, že jde s jinou partou. Nevadí, mám cepín, je nabroušený a zuby ceněj v koutu mačky, který jsem ale línej z báglu vytahovat, volím chůzi na baleťáka.

František drtí prudké místy zledovatělé stráně žlabu na haršajznách s tím, že od půlky žlabu si nadšeně vyměňujeme dojmy a řveme na sebe ve větru, že jsme ale pěkný… No a tak a filozofujeme ve smyslu, že za tohle stojí žít, ale taky je dobrý, když to pak ještě máš komu říct nebo tak nějak. Něco mi říká, že by bylo dobrý se oblíknout ještě někde ve žlabu, tak se soukám do bundy a beru pořádný teplý rukavice a zachraňuju si tím život. Žlab se otevírá, kleč ustupuje a zdola komínovým efektem duní proklamovaný vítr z oblasti severního pólu, kterému údajně jako první stojí v cestě Krkonošský hřeben nebo tak nějak.

Zespoda to příjemně nadnáší, u hrany hřebene v širokém ústí žlabu už ne. František zmizel někde v hukotu tryskáče. Zombí chůzí se dopotácím k řetězům vedle turistického chodníku.

Šťastné shledání, obejít kapličku, zjistit, že je v Poštovně plno a zalézt dolů po schodech do bistra u lanovky, kde oslavují letopočet sametové revoluce grog, točené i plechovkové pivo, párky, houska… vše za 89, paráda, máme karty a můžeme se rozšoupnout. Při druhé objednávce mi František svěřuje kreditní kartu a přes celou hospodu volá na barmana PIN, to už sedíme u stolu se dvěma sympatickýma horalkama, mladé mamky od rodin, co si také v bezvadném počasí vyrazily na Sněžku a na místo hůlek (polsky „kyje, jedna hůlka=kyj“) si vzaly do každý ruky jednu plzeň v plechovce, chápu. Jedna má na tričku nápis: “Hory volají“ a druhá „už musím jít“. Jsou milé a hezky se na nás smějí našim vtipným povídáním, tak objednávám další piva za 89, Havel na hrad!

František využívá mého lehkého handicapu resp. poblouznění smyslů a v rozverné náladě mu nezodpovědně slibuju, že o té naší sobotní anabázi napíšu příspěvek ne kratší než Vojna a Mír a v kterém vysvětlím, proč jsme tady a kam směřujeme a jak to je s nekonečně mnoho vesmíry, kterým říkáme paralelními světy, které se zřejmě vzájemně prolínají a vůbec kolik vesmírů existovalo před našimi vesmíry, no vyloučit se nedá vůbec nic, ale můžeme si být jisti pouze tím, že je jen nekonečno a věčnost…

Po 3 hodinách nebo tak nějak se nám zdá, že by bylo dobré se posunout o dům dál, tak se loučíme a seběhneme na Polskou boudu doplnit energii, Nalesniki ze serem a ser smažóny si dáme příště, 2 rychlý točený a pokračujeme v kalvárii na Luční, kurvadrát taková dálka a po rovině! Protože nemáme čelovky, tak Luční zkušeně míjíme s jasnou vidinou jasný zastávky v Modráku, kde už na nás všichni čekají s rundou znamenitého lektvaru.

U kapličky jsme raz dva, na hraně Studny startujou dopravní letadla a v laviňáku je bílá tma, ale snížek je epesrádes, na jeden zátah jsme dole u Modrodolské chatičky a usedáme ke kamarádům a tradičnímu moku, co bych chtěl víc? Díky Františku za parádní túru, pro kterou stojí za to žít!

Nedělní klasika, Studna, jenom pod hranu, sníh je větrem ubitej a závěr zase tam, kde jsme skončili v sobotu.

Díky za krásný víkend, střípky z především pátečního večírku, každý vyčte z fotozáznamu, pod vlivem omamných látek se rozproudilo bujaré veselý ostatně jako vždycky, když se v Obřáku sejdeme.

Bylo to s váma všema zase moc príma.

Zelí