Svatováclavské Alpy 27.-29. září 2013 – tentokrát na Pradědu

Plán svatováclavských Alp se zdál být narušen poté, co František zrušil svou účast a zdálo se, že se úkolu naplánovat výlet nikdo z přihlášených neujme. Nakonec se toho chopil Vašek Špaček a naplánoval krásný alpský výlet na Ankogel. Bohužel, předpověď počasí nebyla vůbec příznivá, v Alpách mělo pršet, proto po krátké diskusi s účastníky přesměroval svůj plán na bližší oblast – Jeseníky. Inu, naplánoval nám to krásně. Proč zdůrazňuji nám? Protože ho skolil zákeřných virus a sám nakonec nejel.

Takže nás vyrazilo jen 10 ve složení Eva, Jarmila, Naďa,

Lucka, 2 x Vláďa , Pepa, Martin, Karel a Vašek-junior.

 

 

 

 

 

Vyšli jsme v pátek z Razmové přes Obří skály

směrem na Šerák,

 

 

 

 

 

 

 

dále po červené na a přes Vřesovou studánku, která překvapivě vyvěrá přímo v horské kapličce,

na Červenohorské sedlo.

 

 

 

 

 

 

 

Počasí bylo krásné, výhledy nádherné, a tak jsme s chutí šlapali

a kochali se pohledy na podzimní krajinu.

 

 

 

 

 

 

 

U každé zajímavosti jsme se zastavili

a tak nám těch 14km trvalo poměrně dlouho, než jsme se dostali na Červenohorské sedlo.

 

 

 

 

 

 

Nedaleko sedla je vlevo od cesty ve starém lomu tábořiště, kde je zřízen památník obětem hor. Je zde uvedeno i jméno našeho kamaráda a horského guru – Pepy Tejkla.

 

 

 

 

 

 

 

 

A už jsme na Červenohorském sedle. Ubytování nám Vašek předem zajistil v chatě, jejíž vybavení pamatuje ještě socialismus.

Radiátory netopí, ještě že máme teplé spacáky. Ostatně, co bychom za 170,-Kč za noc chtěli. Ani v restauraci není přetopeno, teplá bunda se hodí i tady. Ale jinak komfort, to se musí uznat, sprchy a teplá voda. Jen se s ní musí šetřit (kluci s tím nemají problém).

Večer ještě volá Pokyša, že se k nám připojí a zítra ráno přijede na Sedlo autobusem. Někým je vydáno povolení vařit na pokojích, takže snídáme v poklidu vsedě na posteli.

 

V sobotu v 9hod vyrážíme po červené směrem na Klínovec (taky jsem byl překvapen, že jsme v Krušných horách), Výrovku a dále úžasně zbarvenou slatinnou cestou přes Malý Jezerník

 

 

 

 

 

 

 

 

na Švýcárnu.

Je téměř doba oběda a tak se občerstvujeme v přecpané chatě. Za chvíli přichází Pokyša s Vláďa a Pepou, kteří čekali na její autobus. Tak je nás 11.

 

 

 

 

 

Po poledni vyrážíme směr Praděd a za hodinu jsme na asfaltce z Ovčárny na Praděd. Připadám si jako na Václaváku. Sobota, pěkné počasí, autem se dá dojet až pod vrchol, takže „turistů“ je zde přehršle.

 

 

Chvilku koketujeme s myšlenkou, vypůjčit si na Pradědu

koloběžku a sjet si na Ovčárnu, ale nakonec ten asfalt sešlapem.

 

 

 

 

 

Trochu se zatahuje a pofukuje, tak ještě malá zastávka na Ovčárně a pak už stoupáme

kolem Vysoké hole k Jelení studánce. Holé vrchy nám odkrývají opět krásné rozhledy

a tak si užíváme příjemnou hřebenovku. Kolem 18hod se ucapkaní po 20km scházíme v útulně u Jelení studánky.

 

 

 

 

 

Někdo staví stany,

jiní budou spát uvnitř na podlaze

 

 

 

 

 

 

 

 

Nad obzorem je v mracích díra a večerní slunce vykouzlí

neuvěřitelné barvy.

Pokyša pobíhá po okolí jak v tranzu a fotí a fotí a fotí. Je to nádhera. Ale od jihu se to zatahuje a vypadá to na déšť, ale naštěstí prší někde jinde. A tak si v přírodní rezervaci uděláme ohýnek a snažíme se absorbovat co nejvíce tepla před ulehnutím.

V noci je mráz, ráno jsou stany omrzlé, všude zmrzlá jinovatka, ale paprsky vycházejícího slunce a modré nebe slibují krásný den.

 

 

Snídáme a vyrážíme na poslední tůru po žluté do Vernířovic. Je to 700m sešup dolů,

přes oboru.

 

 

 

 

 

 

 

 

Je krásně modro, slunce svítí, takže zastavujeme na svačinu u Vernířovické chráněné lípy a užíváme si podzimního slunce.

 

 

 

 

 

 

 

 

Odtud zkratkami a pak neznačenou a trochu dobrodružnou cestou vcházíme šťastně po 16km do Loučné nad Desnou, kde máme jedno auto. Poslední občerstvení a pak jen „AHOJ, BYLO TO KRÁSNÉ“ .