VELIKONOČNÍ SKIALPOVÉ ALPY 18.4. – 21.4.2019

Přátelé, kamarádi.

Tentokrát se redakce hlásí z Bělé.

Padla na nás milá/nemilá povinnost napsat článek z naprosto úžasné a skvělé skialpové akce. Pracovní název – Stubai: Hildesheimer Hütte 2899 m.

Tak jdeme na to. No, nebude to asi úplně jednoduché, jsme v tomto směru naprostí nováčci, tak poprosíme o trochu shovívavosti. Chci tím říct, ať neočekáváte takovou kvalitu, na jakou jste z rukou odborníků zvyklí.

Přípravy a plánování lokality proběhly v režii Ade a Františka. Na mne – Máru zůstalo dopravit naši posádku na parkoviště u lanovky na Stubai. Původně jsme měli vystoupat k chatě po svých ze Söldnu, ale místo dojezdu se cestou trochu pozměnilo po dohodě s posádkou. Jo, na tu jsem vlastně zapomněl, tady je: Mára, Jana, Ade, Franta, Marcel, pan Jiří a nováček mezi námi Helča, kamarádka Jany, která se k nám přidala poté, co jsme se všichni náhodně potkali na Kolínské boudě při posledním letošním skialpovém Obřáku.

Takže příjezd ve čtvrtek 18.4. cca 7:00 k lanovce Stubaier  Gletscher a posun „nahoru na horu“ lanovkou za mrzkých cca 20 éček. Aspoň se vešlo více pivásků, které nebylo problém přepravit převážně traverzem na překrásný winterraum u chaty Hildesheimer Hütte, kam jsme dorazili už v 10:30. Naprosto skvělé počasí, které nás provázelo i po ostatní dny, málem pokazilo setkání s chatařem. Ten o nás opravdu neměl žádný zájem a snažil se nás vypakovat pryč. Nejspíše proto, že mu vrtulník zrovna dopravil frézu asi na 24 hodin a nechtěl, aby mu někdo překážel. Po krátkých, no spíše trochu delších dohadech s pomocí chlácholáku z Plzně jsme uhádali aspoň jednu noc. Času bylo dost a celé odpoledne před námi. Tak hurá do terénu, sněhu mraky a nálada úžasná!

Po noční cestě zvolen jen lehčí kopec. Vyrazili jsme na protější svah do sedla Gamsplatz a hned kurňa prašan. Sorry, že píšu tak obšírně, ale ještě teď jsem z celé akce absolutně nadšený. První den zakončujeme nejprve brigádně odházením několika kubíků sněhu, takže se na nás chatár už i usmíval a obměkčen pomocí a Jirkovým šprechtěním souhlasil s pobytem do neděle. Hlavní a tradiční tečkou dne bylo hned několik medvěďáků.

A už je tu druhý den.

Chystáme celodenní výlet na nejvyšší vrchol v lokalitě a tím je Zuckerhütl (3507 m). Ranní start na zmrzlém firnu není nijak luxusní, ale čeká nás azuro a hledání prašanu, tak ani nebrbláme. Cesta vedla krásným a bezpečným terénem, kdy ani při lavinovém stupni 3 se nebylo čeho obávat. Celkem v pohodě dáváme před polednem hlavní vrchol, v závěru za použití cepínu a maček. Malá svačinka a už plánujeme sousední kopec Wilder Pfaff (3456 m), tentokráte až nahoru na lyžích. Cestou vzhůru pokukuji po nějakém parádním sjezdu. Rychlá domluva, kdo jede a kdo volí nejkratší cestu zpět. Nakonec jen já a Fanda. Sjezd více než parádní a prezident prožívá možná svůj první sněhový orgáč. Ještě nikdy jsem ho neviděl, vlastně neslyšel takhle řvát radostí. Zřejmě jsem nebyl sám. Ten řev nenechal v klidu naše dvě spřízněné duše Janu a Helču a už to smaží za námi. Další řev, je jasné proč a už jsou u nás.

S ostatními sraz v sedle. Focení a plán dalšího sjezdu. No plán, podlehli jsme moderním vymoženostem: vlek, hospůdka a pivko. Tedy nakonec dvě a hurá na chatičku. Den jak malovaný zakončujeme na terase pohodou a posléze opět medvěďákem. Dobrou.

Následující sobotní den plánujeme něco lehčího s obídkem v hospůdce.  Marcel se vydává na sólo výstup, aby si pořádně vyfotil vrcholy z předchozího dne a užil si hory. Zbytek vyráží na výstup na blízký vrchol Kleiner Isidor (3189m), kde dostávám košem při pokusu o ukecání někoho k přejezdu do dalšího údolí. Hospůdka byla na dohled a kopec neuteče. Tak snad příště.

Oběd proběhl na pohodu dle plánu a odpoledne jsme si užili trochu Stubaiských sjezdů za pomoci lanovek. Už jsem od toho trochu lenivého dne nic nečekal. A pak to přišlo, Fanda říká: „Nedáme ještě něco, ať se trochu svezeme, třeba tudy dolů přímo na chatu.“ Já říkám: „Jseš blázen?“ A prej: „To dáš!“ Tak jo a „pro jistotu“ jsem si aktivoval airbag. J Omylem jsem zatáhl víc, než bylo třeba a předvedl jsem ostatním jízdu s rudými křídly. Říkám tomu zachráněný den. „Fando, díky.“ Večer na terase před chatou jsem se s pomocí ostatních a dokonce i video ukázky naučil, jak airbag opět vyfouknout bez použití nože. Byla z toho zábava pro všechny asi na 2 hodiny.

Ráno nikam nespěcháme, lehce pobalíme a zvažujeme ještě něco na rozloučenou. Nakonec volíme stejný kopec z prvního odpoledne, ten prašan si každý moc dobře pamatoval. V jeho sedle odpočívám a pokukuji na druhou stranu. Po chvíli dorazil František, okouknul to a opět říká: „To dáme.“ Prý se tomu říká „majstr štyk“ a byl. Ani neví, jakou radost mi udělal. Nakonec sjíždíme já, Ade, Fanda a Jana. No opět řev, i když trochu menší. Vystoupáme zpět a čeká nás poslední přírodní sjezdík a zase prašan. Potom už jen oblíbená hospoda a od ní se nám po nekonečně dlouhé sjezdovce (13km) podařilo sjet až k parkovišti.

Pomalu opouštíme údolí. Nikomu se nechce domů, ale co se dá dělat. Nakonec se ještě loučíme s údolím zastávkou na kávu a zákusek s výhledy na tu zasněženou nádheru.

Byl to prostě prodloužený víkend štěstí, radosti a úžasného lyžování. Rozhodně pro mne nejlepší akce letošní zimy. Tak snad zase někdy s tak skvělou partou a zážitky, které nejdou zapomenout.

Skialpu zdar.

Mára