Zavírání Alp – Stubaiské – hřeben Hochstubai Hauptkamm, 17.-19.11.2023

Po větší diskuzi, na jakou chatu, je nakonec většinou vybraná chata Sulzenauhütte ve Stubajských Alpách, neb jsou na ní kamna a většina chce teplo. Vyrážíme v pátek v jednu po půlnoci a letos je řidičem Čejpík, protože Šemík je prý na veterině.

V horách nás vítá sníh již na parkovišti u Grawa Almu (1535 m) v Mutterbergtalu. A sype se a sype. Rychle se přebalujeme, na těžké bágly ještě připínáme sněžnice. Všichni, až na Jirku, na něj se nevyrábí, ale při pohledu na velikost jeho bot na tom nebude o moc hůř. Čejpíka napadá batohy zvážit: Ády má 15 kg, Jířa 18 kg a František 23,5 kg (!!!). Můj měl nakonec „jen“ 17,9 kg, ovšem to mi na mé přání sdělí až na chatě, jinak bych asi nikam nešla.

Fotíme se a vyrážíme. Nejdříve po silnici dolů, neboť dravá říčka Ruetz na jaře odnesla most přesně v místě, kde jsme parkovali, a pak již jen vzhůru na chatu. František nasazuje své tempo a za chvíli nám zmizí z dohledu. Jde celou cestu bourácky, prošlapává a my za ním jdeme svým metodickým tempem.

Uprostřed cesty si dáváme pauzu na občerstvení. Čejpík u prázdné lednice zjišťuje, že nechal v autě všechna piva. Přemýšlí, že se vrátí, ale nakonec stoupá bez nich s námi dál.

Františka vidíme kdesi v dáli a vysoko. Ke konci dosti strmého stoupání dokonce nasazuje sněžnice. V hlubokém sněhu je přeci jen lepší je mít na nohou. Chatu (2191 m) má ale již tzv. za rohem. Zatápí nám v ní a vyndává, co vše přinesl. A že toho tedy bylo.

My pomalu stoupáme s odstupem za Františkem.

Na chatě nás vítá oheň v kamnech, příjemné teplíčko a František s medvěďáčkem hned vaří prvního medvěďáka.

Dáváme si panáky “Limonády z farmy“ na narozeniny Šími a následně jen tak.

Užíváme pohody dobře vybaveného winterraumu. Za okny sněží a my se v klidu zabydlujeme. U druhého medvěďáka s kulturní vložkou.

Je ale ještě brzy a tak se vydáváme ven na malou procházku na nedalekou vyhlídku s lavičkou. A že je toho v té chumelenice a mracích vidět! Aspoň že s sebou máme lahvičku s šampónem, jak to trefně nazvala Pokyša (jinak TULLAMORE DEW).

Po návratu na chatu již jen večerní pohoda s teplem od kamen a hudbou z repráčku.

 

Sobota, 18.11. (jak ji viděl František)

Ráno je krásně, po včerejším sněžení ani památky. Těšíme se na celodenní výlet v prašanu. Přesto se z vyhřátých pelíšků moc nechce, ale teplo kamen se po chvíli line po celé místnosti a hned je lépěji. V devět jsme nastoupeni venku a máme namířeno na Mairspitz (2781 m). Vrchol je vidět od chaty, bude to pěkná túra. Vidět je i další kříž, v sedle Niederl (2629 m), kam jsme to nakonec otočili… Ale nebudu předbíhat.

Zpočátku jdeme ve stínu okolních hor, deset pod nulou je znát. Ale je to ten příjemný suchý mráz, tipovali jsme podstatně méně. Po 45 minutách přicházíme k nepříjemnému traverzu a Vrbka to otáčí, že si bude chodit okolo chaty a kochat se okolními štíty.

Jdeme dál, cestou necestou, ale celkem v trase, kterou občas vnímáme pod vrstvou bílé peřiny. Nebo taky ne, a to pak dojde na veselé sešupy.

Cesta vede od rozcestníku k rozcestníku, občas se ukáže značka. Na vyvýšenině Grünau (2540 m) nás vítá sluníčko a výhled na další pokračování cesty: sestup k menšímu jezeru Grünausee, následně výstup stěnou a poté hřebenovkou na Mairspitz. Moc se nám to nezdálo, vypadalo to hodně lavinově, a tak to po svačině, v 11:30,  otáčíme do sedla Niederl, které se sice též moc netváří, ale šance je tu větší.

Jirka s Ady zpovzdálí sledují, zda se nám podaří prostoupit cestu stěnou, která je převážně vysypaná menšími lavinkami. Sundaváme sněžnice, navlékáme mačky a do ruky bereme cepín. Začátek prošlapává Čejpik, pak jej střídám. Podaří se mi vylézt ještě pár metrů, ale do traverzu ke kříži v sedle se mi vůbec nechce. Sklon a podmínky nespojené sněhové pokrývky s podkladem mě od pokračování odrazuje. Čejpik s Poky to vidí stejně, ale i za ten pokus jsme rádi. Je čas na návrat (13:00).

Nakonec se u kříže fotíme, Čejpik jej udělal z mosazný nábojnice, resp. z hůlky a cepínu. Odcházíme za Jirkou s Ade, kteří pochopili, že se drama konat nebude a po demonstrativním roztrhání vstupenek odešli z kina ještě před závěrečnými titulky. Ještě se otáčíme za tím naším počinem a vyrážíme směrem k chatě. Sestup prašanem je příjemný, všichni si jej užíváme a nikam nespěcháme. Ještě se někteří zastaví na vyhlídce, zamáváme Vrbce a v 14:30 jsme u chaty. Vrbka má zatopeno a udělané čaje, Jirka ještě doplňuje vodu a Čejpik se snaží odsekat led z lavice, která se ve winterraumu hodí, proto jsme ji spolu přinesli z terasy. V údolí se začalo smrákat, 15:30, byl čas užít si druhý podvečer, večer a noc.

Ještě pár fotek, jak se měla téměř celý den Vrbka (spící se prý neumí vyfotit).

Nouze nebyla o medvěďáky, zážitky z jeho vaření (asi kouzlo či co, viz video), pivečka a školení, jak se správně otevírají plechovky, o další lahodné nápoje, mňamky a o celkově příjemnou zábavu se spoustou pěkných písniček a lidovými tanci.

Prostě důstojné zavírání Alp. Což se v devět večer moc nepotvrdilo, začalo pršet…

 

Neděle, 19.11. (pokračuji já)

Neděle je ve znamení balení a odchodu z winterraumu. Venku je zataženo a prší! Moc se nám tedy nechce. V devět se loučíme s dočasným azylem a ještě tradičně zapalujeme svíčku místo Jarmilky za všechny, co tu již nejsou.

Cesta dolů je mokrá. Prší, sníh je rozměklý a čím více klesáme, tím je na cestě více vody než sněhu. Přestávku děláme asi jen na lanovce u zákazové cedulky.

Končíme, jak jsme začali: převlékáním u auta, které nám přiblížil František, neb i dolů šel, jako by to bylo z kopce. Naštěstí naše posunky přes říčku pochopil a s autem popojel. Ocenili jsme to velmi.

Ještě nás čeká nečekané setkání s Márou a Bořkem nad kávou. Bořek je totiž od středy ve vedlejším údolí na kvalifikaci do reprezentace ČR ve skialpinismu a Mára mu dělá doprovod a servisáka. Rádi je vidíme a ještě radši jim cestou domů gratulujeme k Bořkovu postupu do A týmu!!!!!

 

Jana Vrbka