Horolezecká padesátka 5. ročník – Orlické hory (12. 9. 2020)

Orlické hory aneb podzimní procházka krajem Kačenčiných hor.

Účastníci: Martin, Janča, Albi, Světlana a pes Arty (živý) a zajíc Karoten (plyšový). Síly tedy byly vyrovnané na obou stranách.

Večer před plánovanou sobotní procházkou se dámská část týmu musela obětovat a vypít pár panáčků domácí ořechovice (přiznávám, taková oběť to zase nebyla), aby přemluvila velitele k pozdějšímu startu. Přeci jen byla sobota a vyhlídka na vstávání ve 4 nikoho nelákala. Nakonec to byl ale sám náčelník, který si ráno zavzpomínal na studentská léta a poctivě dodržel akademickou čtvrthodinku. Doteď pevně věřím tomu, že dokončoval poslední strategické plány pro naši výpravu.

Vzhledem k tomu, že jsme ubytovaní v Šerlišském mlýně, nemůžeme začít naše putování jinde, než u vodníka.. „Tak ahoj večer,“ mávnu ještě na něj a vyrážíme směr Deštné.

Ranní světlo již začíná procházet okolními lesy a čistá obloha slibuje krásný den. Když procházíme vesnicí Deštné, okolní domy jsou ještě tiché a pospávající. V Kozím chlívku nás chtěl velitel zanechat. Nakonec si to rozmyslel. Chyběly bychom mu.

U penzionu Zámeček si dáváme první pauzu. Každý se posilňuje dle svého uvážení. Někdo pivem jiný bonbóny. Pokračujeme polní cestou směrem do Zdobnice. U cesty vedle koňské ohrady si v trávě sedí obrovské hřiby. Jůů! Kulím oči. Nechej je tam! Zkušeně mi radí velitel. To ještě poslechnu, ale později už ne. Ještě že o nasbírané hřiby mají zájem houbaři s poloprázdnými košíky. Přeci jen, komu by se je chtělo těch 50 km nést. Za ohradou pohladíme koně a zahneme na lesní pěšinu.

Druhá pauza se jeví zajímavější. Po příjemně vychlazeném pivu jsme se hned více usmívaly na svět. Asi se nám však trochu zatočila hlava, protože jsme na rozcestníku pod hospodou nemohli najít správnou cestu. Někdo z nás zavelel doprava a tak jsme šli. „Kdo to byl?“ Ptal se naoko rozezleně velitel, když bylo zřejmé, že nejdeme správně. Tady! Arty se hlásí! Arty to byl.

Další pauzu, tentokrát tu obědovou si dáváme ve Zdobnici, kde se nám po nemalém úsilí podařilo najít tu jedinou otevřenou hospodu. Na terase na sluníčku se sedí příjemně, ale pořád nám zbývá více než 30 km. Posledních pět minut na kávičku a je čas vyrazit strání nahoru k lesu na hlavní hřeben.

Jehličnatý les je plný hřibů. „Tady! Tam! Podívej!“ „Buď silná“, říká mi Alžbětka. Ale já nejsem a během následující hodiny naplním lesními poklady plátěnou tašku. Dlouho ji vláčím v ruce, až se nakonec Albi gentlemantsky nabídce a věnuje jim celou jednu kapsu na svém batohu.

Cesta po hřebeni příjemně utíká. Dokonce si i zpíváme. Na chvíli se zastavíme u Kunštátské barokní kaple z 18. století, nacházející se ve výšce 1035 m n.m. Svatostánek v minulosti sloužil dřevařským dělníkům, jimiž těžené dřevo bylo dodáváno do místních skláren a kutnohorských dolů. (Tolik k historii).

A už jsme u rozhledny Velká Deštná. Tato devatenáctimetrová rozhledna byla slavnostně otevřena v říjnu 2019. Tak alespoň se to dobře pamatuje. A kolik na ni vede schodů? Netuším. Ale výhled je zde široký. Fotka v oddílovém tričku nesmí chybět. Modrá harmonicky ladí s oblohou.

Poslední velkou zastávkou je Masarykova chata, kde se servíruje kačena se zelím.

No a pak vyrážíme na poslední etapu naší pouti. Zbývá asi 14 km. Tři! Dva! Jedna! A vyrážíííííme. Spěcháme, v marné naději, že nás nezastihne tma. Tma nás však dožene. V lese!  Poněkud znejistíme, když na lesní stezce míjíme muže s křičícími dětmi. Vypadají jako Jeníček a Mařenka v přímém přenosu. 

Svižně obíháme kolem Vrchmezí a pro posledních pár kilometrů se pod klenbou nádherné hvězdné oblohy vracíme zpátky na Masarykovu chatu. Zde se nám podaří směnit tašku hřibů za 4 panáky podorlické hruškovice. Je výborná. Příjemná hřejivá tečka za naším výletem.

Teď už zbývá jen poslední 1,5 km z kopce zpátky k Šerlišskému mlýnu, pozdravit se s vodníkem a vyběhnout posledních několik schodů do našeho patra. A protože mě honí mlsná a zásoby dobrůtek zůstaly v autě, vybíhám si ty schody ještě jednou.

Autor: Světlana a zajíc Karoten z Beskyd