Letní Alpy 2026 – Zermatt, Švýcarsko – bouráci a Zdeničky splněné přání, 3.-11.7.2026

Před rokem jsem se táty zeptala, jestli mi splní můj sen. Sen, o kterém jsem hodně přemýšlela z hlediska časového – stáří/mládí mého tatínka, moje plány do budoucna, … Z toho všeho vyšly nejlépe letošní prázdniny. A tak jsme rok zpátky začali pomalu plánovat co a jak, co trénovat, jaké vybavení dokoupit a termín expedice.

Je to tady. Začátek naší cesty znáte již z článku od Jany (https://www.hostezery.cz/letni-alpy-2026-zermatt-svycarsko-metodici-3-12-7-2026/). Raději však znovu představím skvadru bouráků – Jirka, Lukáš, já a táta.

Na článek navážu naším nedělním odjezdem (5.7.) na parkoviště v obci Gasenried 1659 m. Místo pro auto jsme našli, a tak se naštěstí nemusíme nikam přesouvat autobusem. Důležité! Parkujeme zadarmo! Balíme věci, mažeme se krémem, fotka a vycházíme v 10:10.

Vzhůru na chatu Bordierhütte 2886 m, kde máme domluvené pouze ubytování. V rámci aklimatizace si neseme vaření. Těžce na cvičišti… Každý si jde svým tempem, sraz máme u chaty v překrásném údolí s pohledem již na ledovec. Chatičku táta vidí poprvé otevřenou, má z toho radost. Vzpomíná na nabourání se do ní v roce 2011 (https://www.hostezery.cz/predvelikonocni-svycarske-alpy-s-ceskym-vrcholem-7-8-4-2011/) Občerstvujeme se tekoucí pitnou vodou z kohoutku a jdeme dál.

Zastavujeme se pod ledovcem, krása. Zkoušíme teplotu vody, docela studená. 🙂

 Pokračujeme dál, občas s nějakou zastávkou. Jsem nalákaná na vrcholové překvapení. To v 15:00 vidím. Mládě kozorožce horského, samice a spoustu dospělých samců. Také pobíhající pejsek a slepičky v ohrádce. Okolo hory a sníh. Boží! Dáváme nejeden vrcholový radler a já k tomu klasicky něco pečeného sladkého. 🙂

Počasí přeje, kocháme se nejen kozorožci a zkoumáme cestu na zítra. Začátek cesty si po chvíli jdeme nachodit. Táta zůstává u chaty a sleduje naše kroky. Po půl hodině se nám cesta nezdá, a tak se otáčíme a jdeme zpět. Je to téma do diskuze. Na zítra naplánováno. Večeře v zákrytu uvařená. Večeříme, připravujeme věci na další den a jdeme do postele. V 9 usínáme.

Je pondělí, 6.7., 3:30 ráno. Balíme, snídáme a lehce po 4. hodině opouštíme chatu s čelovkami. Dnešním cílem je Nadelhorn 4327 m.

Jdeme naší včerejší prošláplou cestou, v dálce na protější straně vidíme několik čelovek. I před námi a za námi v dáli. Jinak jdeme sami. Po turistické šlapeme směrem Gross Bigerhorn 3626 m. Pomalu se rozednívá a v 5 ráno už vypínáme světla. Táta popisuje, jaké veškeré vrcholy vidíme, včetně našeho cíle. Je poměrně teplo. Fouká až na prvním kopci dne, Klein Bigerhorn 3182 m.

(Nutná poznámka redakce, která následně otřásla celou expedicí: při stoupání na kopec mě poprvé v životě píchlo v koleni… Následky prozatím žádné.)

Po hraně se přesouváme na zmíněný GB. Cesta je již hůře značená, musíme si ji hledat sami. Terén se nám vlastně výborně hodí jako trénink na Matterhorn. Občas jdeme i po sněhu. Na vrcholu Gross Bigerhorn 3626 m jsme cca v 8:40. Občerstvovačka.

Zde značení končí, čeká nás cesta po hřebeni na severní vrchol Balfrinu 3783 m, cesta dolů a nahoru, co sestoupáme, to nastoupáme. To platí i pro hlavní vrchol Balfrin 3795 m. Z něj scházíme dolů k ledovci, Riedpass 3555 m. Je 10:00, když dorazíme na sníh, který už není tak pevný. Svítí sluníčko. Svačíme a koukáme na možnosti výstupu na Nadelhorn 4327 m, leč v cestě ještě stojí Ulrichshorn 3925 m, dalších 400, resp. 800 m převýšení. Hlavně žádná cesta nevypadá ideálně, výstupová stěna je roztrhaná. Výsledek je takový, že se v 10:30 oblékáme do sedáku, bereme mačky a cepín, navazujeme se a po ledovci jdeme zpět směrem k chatě. I tak to pro dnešek stačilo, náročného terénu jsme si užili přehršle.

Cesta to není jednoduchá. Často se boříme, a ne vždy to jde hladce ven. Pomalu nás dochází skupina jdoucí z Nadelhornu. Té se snažíme držet, ale co si budeme říkat, každá fotka či video nás od skupiny vzdaluje. A tak hledání cesty mezi trhlinami v ledovci není tak jednoduché. Přesto se v pořádku dostáváme na pevninu.

Balíme vybavení, svlékáme vrstvy oblečení a po kamenité cestě jdeme zpět k chatě. Radler za odměnu a společná fotka ve 13:30. Sluníme se, odpočíváme, pozorujeme kozorožce a je nám krásně.

(Poznámka redakce: “jen” večer nesejdu a nevyjdu bez problému schody…)

Je úterý, 7.7. ráno, jsme dorůžova vyspalí, žádný spěch. Snídám na houpačce a rekapituluji si všechny ty názvy hor, které vidím. Je tady krásně!

V 9:40 opouštíme chatu a scházíme zpět k autu. Ale to předbíhám. S tátou jdeme lehce vzadu, jelikož koleno mi neumožňuje rychlé pohyby z kopce dolů. V dáli spatřím jezírko tvořené ledovcovou vodou a popadá mě chuť ho prozkoumat. A tak jdeme omrknout možnosti. No cesta by možná byla, ale nikdo se ke mně nepřidává, a tak si akorát omotávám koleno a jdeme dál. Scházíme s Lukášem ke známému místu pod ledovcem a pozorujeme koupajícího Jirku v ledovcové řece. A tak si své koupání plním tady taky. Svléknout a šup rychle do vody. Překvapivě ne tak studené. Ošplouchnu se ještě jednou, mezitím jde Jirka s tátou napřed.

Scházíme se opět u chatičky.

Ve 13:30 jsme už mimo les, na silnici a “vyklusáváme” k autu. Na místní mapě si rekapitulujeme naše cesty a pak už hurá, jen pár kroků a sundáváme batohy a naloďujeme se.

Po návratu do kempu bereme plavky a jedeme se koupat do rybníka, viz článek Vrbky. Já však dodám, že voda je suprová a s tátou v ní děláme kravinky. Třešničku na dortu tomu dává chlupatá kulička v batohu pána před námi při návratu k autu. Batůžkové štěňátko.

V kempu přebalujeme věci, tentokrát je to nějaké dlouhé. Panuje večerní pohoda, u někoho déle.

Je středa, 8.7. ráno, všichni balíme batohy a nasedáme do taxíku. Ten nás veze do Zermattu. První zastávkou ve městě není kavárnička, nýbrž lékárna, ve které si kupuji bandáž na koleno, švýcarský suvenýr. Poté už následuje slíbená kávička a něco dobrého k zakousnutí. To vše si vychutnáváme při pohledu na dvoubarevné kozí stádo kráčející ulicí.

U fontány saháme pro štěstí na sviště a pozorujeme tu švýcarskou dominantu, která se nám odhaluje. Opravdu jak z obalu toblerone. Poslední fotky z města a blížíme se k lanovce. Ta nás vyveze na stanici Schwarzsee 2583 m.

Po skupinách šlapeme po cestě písčito kamenité k chatě Hörnlihütte 3260 m. Příjemně strávený čas s úžasnými výhledy.

Kdo a jak trávil čas na chatě, nebo jinde, víte. A tak přeskočím k tomu, jak jsme vnímali návrat šťastlivců z vrcholu. Zkoumali jsme, co vše měli s sebou nahoře a co nechali na chatě – např. mačky a cepín. O sněhových podmínkách se bohužel mluvit nedá. Situaci pozorujeme dalekohledem. No, co vám budu. Pocit je to zvláštní. Sedím na terase a přede mnou takovýto kolos.

Jdeme se ubytovat. Pokojíček jen pro nás 4. Bájo. Převlékáme se do zkušebního módu a jdeme si načíst první kroky na Matterhorn, které půjdeme ráno při čelovce, bez jištění. Dolezeme / dojdeme dál, než jsme chtěli, jde to parádně. A tak se po nějakých 45 minutách otáčíme a lezeme dolů.

Kluci si dávají pívec a za chvíli je tu i fajnová véča. Věci na ráno připravené a v 9 už jsme v posteli. Usínáme určitě dříve a možná i s větším klidem, než část mé rodiny v Čechách.

Je to tady! Středa, 9.7. ráno. Jdu si splnit sen. Budík ve 3:00. Obléknout, dobalit věci, vyčistit zuby, loupnout ibalgin, vzít si ortézu na koleno a se vším jít dolů na snídani. Menší stres už se dere na povrch, ale naštěstí ho zaháním snídaní, kterou táta mermomocí zařídil. Jinak bychom jedli akorát zbytky ze stolů.

Ve 4:00 už jsme komplet oblečení, fotka s dnešním cílem a jde se na to. Mačky jsme nakonec do batohu pro jistotu dali, cepín zůstal na chatě.

Před námi řetěz světel, řadíme se do něj. Podle předešlého průzkumu v restauraci jsme skoro jediní, kteří jdou bez průvodce, minimálně placeného. Táta nás provádí skoro dobrovolně. 🙂

Už je řada na nás, jde se na to. Myšlenky ve mě vzbuzují lehce horší pocit, když jsem na místě. A přitom to bylo nakonec fajnové dobrodrůžo. Ale to předbíhám. Postupně teda šplháme nahoru. Docela v tempu. Občas nás předežene nezdvořilý guide, ale jinak je cesta zatím bez problému, bez potřeby navázat se.

Je 5. hodina ranní a rozednívá se. To jsou výhledy! Vypínáme čelovky a pokračujeme v cestě. Už nejdeme v takovém zástupu. Teda dokud nedojdeme pod Solvejku (Solvay Hut 4000 m). Tady to stojí. Aspoň máme čas se navázat a připravit si karabiny. Já lezu s tátou, Lukáš s Jirkou. Čeká nás lezecký úsek o obtížnosti lehčí 5. Obě skupiny již stojíme u chaty, akorát o 1 karabinu chudší. Jirka asi pozoroval nějakou lezkyni. 😉 Ale podstatné je, že jsme u chaty! V 6:50 ve výšce 4003 m. Doposud můj, Lukáše a Jirky nejvyšší bod. Zasloužená občerstvovačka, stejně čekáme ve frontě. Kocháme se výhledy, je krásně. 🙂

Lezeme výš, občas navázaní, a stále platí (minimálně u mě), že kopec je náročnější na psychiku, než z hlediska stránky fyzické. Padá docela dost kamenů. Chlap křičí, jak kdyby padal on sám. No, za chvíli je slyšet i padající cepín. Jdeme však dál. Občas narážíme na fixní lana. Táta bezstarostně fotí, než aby měl strach. Ten měl o mě minimálně guide (bavíme se o zpáteční cestě). Zvládnuto.

V 8:00 jsme ve výšce 4200 m. V místě, kde se většinou nandávají mačky kvůli sněhu. Tentokrát to není potřeba. V hlavě, nejen mě, koluje více myšlenek, praktických. Sdělíme si je a přesto, že většina z nás z verdiktu nemá radost, gratulujeme si k výkonu, hodláme jít zpět k chatě. O jaké myšlenky se jedná? Čas. Z všeobecného hlediska pomalí nejsme. Ale to, že jsme čtyři a čekáme na sebe, to se v čase promítá. Jaké další důvody hrají roli? Nejlepší místo na otočení. Výše už bychom si moc nepomohli. Hledání cesty zpět. Když se teď otočíme, postupně nás dojdou guidi, což znamená, že bychom cestu zpět nehledali sami.

A tak si ťukáme colou, historie coly se opakuje (2024). Umět odejít, když to nevypadá bezpečně. Je mi to líto a zároveň to beru jako výhru. Když to však píšu teď, tak to bolí. Nejen Matterhorn, ale i Nadelhorn. Člověk je někdy moc kritický, ale ono to jednou vyjde. Jako výhru to bere i pár ostatních lezců, se kterými jsme byli i nebyli v nějakém styku. Gratulují.

Již stále navázaní lezeme dolů. Poměrně za chvíli jsme na Solvejce. Svlékáme vrstvy a doplňujeme energii. Táta na jeho památku, a !!!opravdu!!! poslední návštěvu, lepí na okno samolepku oddílu.

Připravujeme se na slaňování. Tím se sice brzdíme, ale je to rozumnější varianta. Máme to za sebou a pokračujeme dál v návratu. Občas si jsme cestou jistí, občas vybíráme z možností. Jak to tak bývá, člověk má z cesty zpět obavy. Já to tak také mívám. A přesto, že určitě nějaký strach na místě byl, suma sumárum si tento den užívám, baví mě to. Jen už se opravdu těším na záchod (na Solvejce hodně foukalo, takže tam to bylo marné). Sluníčko svítí a my se blížíme k chatě. Koleno se ozývá až teď. Už asi upadá adrenalin.

Ve 14:52 slezáme podél lana, kolem panenky Marie, táta natáčí.

A jsme dole všichni! Chvílemi se mi chtělo na kopci brečet, ale teď nic. A tak to za mě bere táta. Pocity nepopsatelné. Na téhle hoře s tátou. Výzva před svatbou splněna. Mí chlapi jsou v pořádku a já taky.

Díky tátovi, jenž oslovil „náhodnou kolemjdoucí turistku“, máme zvěčněné vzpomínky v mobilu. Připrav se, fotím… One, two, three (srý), one two, three (srý). Odkaz na Vietnamky na terase Jungfrau.

Poté si jde každý svou cestou k chatě. Někdo ještě navnímává situaci  u hory. Obzvlášť táta, který se s horou loučí. Někdo už se těší, až si dá jedno vrcholové a odloží si věci.

Na terase jsme už všichni, sdělujeme si dojmy a přiťukáváme na nás. Dozvídáme se o nehodě na blízkém kopci. Nepříjemná zpráva, která (za mě) odstartovala letošní prázdninová neštěstí na horách. My naštěstí domů voláme s pozitivními zprávami.

Odebíráme se na pokoj, vytahujeme své zásoby jídla. Táta odpočívá v posteli, my, mlaďáci, hrajeme v restauraci s výhledem na dnešní kopec stejnojmennou hru. A poté kostky. A pak přichází další výborná véča. Nádherný je večerní západ slunce.

Čtvrteční ráno, 10.7., je prostě skvělé po všech stránkách. Jsme vyspaní, plní báječných pocitů, počasí přeje a snídaně v místě, o kterém mnozí sní. Plánujeme, co dál. Vyhrává nespěchat odsud, užít si Zermatt, přebalit si věci v kempu v Randě, vykoupat se v Ženevském jezeře. A jak řekli, tak udělali. Mimochodem, krásná tradice. Opouštíme toto vysněné místo a scházíme ke stanici lanovky. Koleno je rádo, že je rádo. Přesto ten vrtulník neletí pro mě, ale přistává se zásobami na chatu.

Ve městě se setkáváme s bandou. Sladká pečená dobrota nesmí chybět. 🙂 A jak to bylo dál, už víte.

Liberečáci se domů navrací v sobotu kolem šesté ráno. Večer se potkávají ve městě s přáteli u dobře načepované plzínky a vyprávějí, co zažili.

Doteď mi doma tuto expedici připomíná spoustu věcí. Hrnek, ortéza, vzpomínky, ještě neuklizené karabiny a skvělé sušenky s malinovou čokoládou ve tvaru Matterhornu. Akorát už zbývá jen jedna. To abych začala přemýšlet o dalším výletě. 😉

Zdenička