Tatry – Gerlachovský štít – počtvrté a naposledy, 4.-7.9.2026

Někdy v červnu tohoto roku sedím se Zdeňkem Bartoněm na Slavném u piva a mimo jiné probíráme turistické a lezecké plány na léto. Nebyl jsem ještě na Gerlachu, dozvídám se od Zdeňka. Lehká pomoc, já tam byl už třikráte, řekni termín a vyrazíme. Zdeněk má léto dost nabouchané, tak se domlouváme na začátek září. Moje velkolepé letní plány, Zermatt, výstup na Breithorn, ferata na Tofanu, se scvrkly na Novohradské hory. Rozchozený asi moc nebudu. (Dovětek neboli epilog přidal druhý/první účastník Zdenda. Pozn. vkladatele FKDP.)

V sobotu 5. 9. se ubytováváme v Tatranské Poliance v hotelu Tivoli – doporučuji, příjemný pan hoteliér se svou rodinou z Indie, ceny příznivé. Díky tomu, že na Sliezském domu měli obsazeno, ušetřili jsme každý cca 2.000,- za ubytování. Ale jak vyřešit zhruba dvouhodinový výstup ke Sliezskému domu, otázka, která byla aktuální hlavně pro mě. Neboj, jezdí taxíky, říká Zdeněk. Pendolino s námi uhání z Pardubic směr Poprad a já se dozvídám, že taxíky jezdí jen do konce srpna. Tak to abych si hodně přivstal, o zbytečně ztracených fyzických silách ani nemluvě. Ale pozor, vždyť dnes všude existují půjčovny kol a elektrokol. Existují samozřejmě i v Tatrách, takže problém s výstupem ke Sliezskému domu je vyřešen. Zhruba tříhodinový výstup se pro mě mění na 40 minut pohodové jízdy na elektrokole. Pravda, zadarmo to není – 30 EUR za jedno kolo.

V 7:40 může začít vlastní výstup na Gerlach. Po dvaceti letech si vzpomenout, kde se přesně přechází potok, procházející Velickou dolinou,  k nástupu na Gerlach, není jednoduché, ale napodruhé jsme na správné stezce. Teď dojdeme do takového kuloáru, po řetězech se vyšvihneme na hřebínek, a pak už poběžíme po stezce nahoru do sedýlka, uklidňuji Zdeňka. Kuloár moc nepoznávám, připadá mně nějak menší. A kde jsou řetězy? Místo řetězů jen nové skoby s koncovkou pro navlíknutí lana. To jsem jako zbytečnou přítěž zamítl vzít s sebou. Pouštíme se do lezení, nakonec to není tak těžké, jak to na první pohled vypadalo. Vyšvihneme se nad kuloár, ale po chodecké stezce ani památky. Sem tam nějaká vyšlapaná pěšina se objeví, ale jinak stále lezení po skále. Jde mně to pomalu, ale Zdeněk má se mnou trpělivost. To ještě netuší, co má se mnou před sebou. Zanedlouho se ocitáme na chvostu všech lezeckých skupin. Mezičas v sedýlku není ještě beznadějný – 11:30 hodin. Kudy dál? Nejsme někde jinde? Paměť po dvaceti letech je zcela vymizelá. Zkoumáme terén a pouštíme se do traverzu nad Gerlachovským kotlem. Takhle nějak jsem to už třikráte šel, ale že by to bylo tak strmé a nepřehledné? Musíme přes tři hřebínky, říkám Zdeňkovi a snažím se odhadnout kudy přesně. Dohánějí nás dva mladíci z Polska. Vida, tak nebudeme poslední. Střídáme se s nimi v úspěšnosti v hledání dalšího postupu do Batizovké próby. Konečně pod vrcholem v Batizovské próbě. Teď už to bude brnkačka. Pro Zdeňka ano, ne tak pro mě. Poláci už slézají z vrcholu a já se teprve deru nahoru a samozřejmě jinudy, než se má. Zachraňuje mě řetěz pod vrcholem. Je kolem 15 hodin, když se zapisujeme do vrcholové knížky a necháme se fotit dalšími dvěma Poláky, kteří vylezli na Gerlach z té správné strany pro horolezce.

Odcházím z vrcholu společně. Chvilku s nimi držíme tempo, ale nakonec nám ukazují záda a mizí v Batizovské próbě. Moje řeči, že Batizovskou próbou seběhneme jak kamzíci a za dvě hodiny nebude co řešit, se ukázaly jako přehnaně optimistické. Zdeněk musí stále na mě čekat, a nakonec ho posílám dopředu, ať na mě počká dole na stezce. Moje stabilita je tatam. Neustále se musím přidržovat skály. Tam, kde jsem před dvaceti lety skutečně běžel dolů, ostatně jako všichni lezci, sestupující přede mnou, slézám dolů po čtyřech. Jsem beznadějně poslední. Konečně jsem na konci próby. Sluníčko se začíná schovávat za štíty naproti. Teď ještě rychle přeběhnout po kramlích a řetězech strmé závěrečné úseky a je to za mnou. Ouha, řetězy jsou pryč. To je můj konec, říkám si v duchu. Pouštím se do závěrečných sestupových metrů. Začíná se stmívat. Jeden řetěz přeci jenom nechali na svém místě a nějaký dobrák k němu přivázal ještě lano. Mám vyhráno. Sestupuji na stezku, kde už nervózně přešlapuje Zdeněk, prý už přes hodinu. Naprosto ho chápu, omlouvám se, ale to je asi tak všechno, co s tím mohu dělat. Je to o chlup, stmívání se mění na noc. Zapínáme čelovky. Teď už jenom dojít na magistrálu kolem Batizovského plesa a hurá na Slezák. Po třech a něco hodinách jsme tam. Docházím silou vůle. Pivo na závěrečné km z kopce jsme nedostali, je po půlnoci. Nevadí, sedáme na kola a v 0:30 otvíráme plechovkovou Plzeň na pokoji v hotelu. Máme co zapíjet a já mám o čem přemýšlet.

Druhý den v pondělí si Zdeněk přidá ještě výšlap na Slavkovský štít. Já využívám denní jízdenku pro důchodce, v přepočtu za 25,- Kč (kam se hrabe Babiš na Fica) a jezdím pod Tatrami električkou. Ještě pozemní lanovkou na Hrebionok, před odjezdem do Popradu ochutnat se Zdeňkem pivo Buchvald a další návštěva Vysokých Tater je za mnou.

Výstupy na horské velikány jsou za mnou navždy. Zkrátka a dobře: Vše krásné jednou končí, vše krásné jednou konec má………….

Cyr                                                                                      

Já k tomu nemám co dopsat. Je to vše pravda. Jenom snad poznámku – kdyby Cyr se mnou nešel, tak já bych cestu nenašel. Terén je nepřehledný a pokud někdo nemá dobré zkušenosti v horách, tak by si měl najmout průvodce.

Pomalé tempo a čekání na Cyra bylo občas drsné, ale bylo hezké počasí, tak jsem si užil krásné výhledy. A doufám, že budu chodit po horách minimálně do stejného věku jako Cyr.

Zdeněk B.