Modřínové háje – Česká Kanada, 25.-28.10.2014

Dostalo se mi pocty napsat o letošních Modřínových hájích – takže bylo nás 8, 9, 10, 8, 9, 6 no posuďte dále

Ráno vyrážíme s Naďou z Pardubic a volám Františkovi o společný lístek: „Výborně, už jsme čtyři – vlastně osm, neboť po náročném večeru vidím dvakrát“, říká František – no to nám to pěkně začíná. V Rosicích k nám nakonec přistupuje pětičlenná banda z Hradce a hned je ve vlaku veseleji. Honza se jako první zapojí do Františkovy tradiční hry „nechcete k nám do oddílu?“ Nicméně úspěšný je opět jenom pan prezident a tak se náš oddíl rozšířil o vytuněnou Lídu.

Vyhlídkovou jízdou jedeme až do Telče, kde začíná výluka a posledních pár kilometrů si užíváme v karose, která má už nejlepší léta za sebou a tak se křižujeme a křižujeme oblast křížem krážem.

Přijíždíme do Slavonic, kde dokupujeme zásoby a čekáme na Knížete – a jsme komplet. Vyrážíme po červené k pevnostnímu areálu a u přístřešku zakempujeme každý dle svého – stany, bivaky i širák. U ohně vzpomínáme na Jerryho, kterého máme s sebou, opékáme a rozjíždíme seznamovací večírek, díky kterému nám příliš tekutých ohřívadel na zbytek výletu nezbylo.

Ráno poslušně vstáváme a vyrážíme směr Pfaffenschlag, kde prohlížíme zbytky vesnice a začínají už typické jihočeské rybníky, kterých míjíme celou řadu. Pokračujeme po Graselově stezce, kolem Schillerova kamene, do Českého Rudolce, kde se občerstvujeme a pokračujeme přes Terezín a Zvůli. Na krásném místě v lese si vaříme odpolední kávičku a vyrážíme až ke Kunžaku, kde v lese zakempujeme. Opět trávíme večer u ohně, ale díky toxikaci předchozího večera procházíme detoxikací a jdeme spát už po večerníčku.

Vstáváme za hvizdu prezidentské píšťalky a po individuální rozcvičce vyrážíme na nejvyšší bod – Vysoký kámen. Počasí je typické kanadské podzimní, tak občas tápeme v mlze, ale náladu si zkazit nenecháme. Na zubří farmě ochutnáme zubří polévku a pokračujeme na Landštejn, kde někteří jdou prozkoumat hrad a někteří to jistí u burčáku od hradní paní.

Po večeři se vydáváme za vesnici a trávíme opět večer družnými debatami, zpěvem a tancem kolem ohně tentokrát pod dohledem Jerryho a Pepy, který nám ale nějak nechce svítit.

Ráno po píšťalce opět balíme a vyrážíme si užít posledního dne. Sluníčko na nás nesměle vykukuje a postupně se ukazuje v plné kráse. Užíváme si ho a všech krás přírody.

V Nové Bystřici obdivujeme úzkokolejku, ale díky výluce se kus cesty vydáváme maršrutkou. I úzkokolejku nakonec vyzkoušíme.

V Jindřicháči se už naše skupinka dělí, a tak v šesti pokračujeme vlakem domů. Nálada je velmi bujará, dozvěděli jsme se zajímavé údaje (někdo 5 litrů a někdo 168), František nám sdělil, že je „otrokem múzy“, a taky se nám pokusil nabrnknout příjemného spolucestujícího, jehož pojmenoval Džej Dý Džej Džej Dý, a tak nám cesta vesele uběhla a museli jsme se rozloučit.