Modřínové Háje 2022 z Litoměřic do Ústí nad Labem pod příkrovem mlhy

Sešel se rok s rokem a je čas na putování krásnou podzimní českou krajinou. Tentokrát jsme naplánovali pokračovat v putování po České Středohoří, kde jsme v roce 2019 navštívili Milešovku a prozkoumali levý břeh Labe. Letos chceme pokračovat po pravém břehu až do Ústí nad Labem.

Vyrážíme ve čtvrtek v pravé poledne z Hradce. Přisedáme do vlaku k Cyrovi a Šímovi, a protože je již 12:08 může i Prezident alkohol, a tak otvíráme cestu pivem v plechovce.

Cesta utíká rychle, přesedáme v Nymburku, kde dáme jedno točené v nádražní hospůdce.

A za necelé dvě hodiny jsme v Litoměřicích. Těsně před nimi na nás padne mlha a ta nás bohužel doprovází i celý prodloužený víkend. Hned u nádraží v Litoměřicích navštěvujeme hospůdku na hradbách a posilněni polévkou navštěvujeme informace. Cestou si prohlédneme aspoň část Litoměřic. Po nákupu nezbytných potravin na cestu se ubytováváme v penzionu a přemýšlíme, co dál. Cyr by rád navštívil lokál Luna, ale my vlastně nevíme, zda se nám vůbec někam chce. Nakonec zajdeme jen za nedaleký roh na čepovaného Březňáka přímo z tanku a ten tedy je! S tím v lahvích, co se u nás prodává, nemá vůbec nic společného. Domů se vracíme brzy, aby si chlapi pustili fotbal v televizi, ale i na Slovácku je mlha, dokonce taková, že se zápas musí zrušit, neb nikdo neviděl na krok natož na balón, a to jsem tedy ještě neviděla. Zbytek večera mě a Cyra chlapi učí mariáš. Nakonec ale u něj zůstáváme jen ve třech.

Ráno vstáváme do pohody pokojíčku a vyrážíme po deváté. Mlha všude kolem a taky dost vlezlo. Ještě trochu ekologie a tak neseme přes celé Litoměřice láhve od vína a dost nám trvá, než vůbec najdeme ty správné popelnice na sklo. Tady se asi nepije, protože mají popelnice na kde co, jen ne na sklo. 🙂

Pomalu se šineme na Radobýl. Cestou Šíma nachází modřín a fotí se s ním. Kdybyste ho nemohli na fotce najít – je to to nic, na které ukazuje prstem. Na Radobýlu je asi normálně krásný výhled, ale my tu máme jen šedou stěnu a z ní kříž.

Dále do Velkých Žernosek. Zde pomyslně protneme trasu Modřínových hájů z roku 2019, protože ta vedla po druhé straně Labe. A dáváme si malý polední odpočinek u „Mého obchodu“, který má ceduli, že zavírá v poledne, ale vůbec na to nevypadá.

Pak nás čeká Kamýk a alpský výstup na Plešivec. Takové suťovisko bychom zde tedy nečekali. 🙂 Za odměnu si vaříme kávu a svačíme. Trošku v mracích zahlédneme i Milešovku. Ale spíše takový její záchvěv.

Sešupem dolů to vezmeme do Hlinné, kde je jediná hospoda dnešního dne, a za kterou chceme někde v lese strávit noc. Hospůdka je vyhřátá, pívečko výborné a ten pan hostinský radost pohledět. U druhého piva se na popud chlapů ptám, zda by pan hospodský nevěděl o nějakém přístřešku na přespání a on nám rovnou nabízí přilehlý sál na zábavy, že tam občas někdo přespí. To se tedy nedá odmítnout. Báječné! Spíme sice v zimě, ale v suchu a pohodlíčku. Po další chvíli povídání je nám dokonce nabídnut odvoz zítra na Varhošť, kam jdeme, ale to odmítáme, ale batohy si vyvést necháme, přeci jen se bez nich lépe půjde. Za vše se odměňujeme recenzemi na internetu a „reklamou“ zde na stránkách – určitě tuto hospůdku zařaďte na seznam míst, která MUSÍTE navštívit. Těsně před uzavřením hospody tam ještě přijde na pivo místní štamgast Arnold a je to jako kdyby nás navštívil Pepa Tejkl. Toho jsem sice nikdy nepoznala, ale Arnold byl dle mého přesně on. 🙂

 

 

 

 

Ráno se nám jde lehce, protože batohy se vezou na Varhošť my se můžeme kochat okolními krásami – Holý vrch, Lysá hora a Krkavčí skála. Na vršcích je i něco vidět. Je inverze a vrcholky vykukují nad mraky. Dole nic moc, mlha, vlezlo.

Z Varhoště je ale krásný výhled do kraje. Za odměnu. Dokonce je vidět i Milešovka. Já se tedy mám i potom, protože mám dva nosiče batohu. Bohužel jen na chviličku. Jen mi ho donesli k místu oběda a pak prý musím posilněna buřtem již sama. 🙂

Dále přes Čeřeniště, za kterým si vaříme kávu a dáváme si šlofíčka, k Tašovu, kde se fotíme u zámku (ta normální budova za námi) až k Lucemburskému kopci, kde je rozhledna a prý taky možná bufet.

První vidíme sjezdovky. Bufet samozřejmě taky a milého pána za barem, který nám tam dovolí nechat si batohy a půjčí nám i dalekohled na rozhlednu na Lucemburském kopci. Bohužel, je mlžný opar a je vidět jen blízké okolí. Kdyby bylo krásně, tak je prý vidět i Sněžka a Černá hora. Nakonec si na mapě ukazujeme, odkud jdeme a kam.

Bufet se samozřejmě nesmí vynechat  a také pivko a utopenec. Interiér bufetu je zajímavý, skoro jak z muzea – lyže, sáňky, láhve všeho druhu, obrázky, fotky, knížky, plechovky a spousta drobnůstek. Neuvěřitelná změt všeho, která má řád, leč ho zatím neumíme objevit. Pan hostinský Míra je sdílný a pouští se s námi do řeči o všem možné. František objednává Becherovku. Nespecifikoval tedy jakou a před námi přistává rovnou celá láhev a čtyři panáky. Prý ať se obsloužíme sami dle libosti. 🙂 Za chvíli je nám nabídnut v rámci rozhovoru nocleh na půdě, kde jsou dva pokojíčky i s postelemi. Fanda se Šímou nechtějí, chtějí spát aspoň jednu noc venku, ale já s Cyrem jásáme a nabídku nepokrytě chceme využít, takže měníme plány: spát budeme zde, někdo venku na rozhledně a někdo uvnitř. Byl to výborný nápad!!! Protože takový večer jsme ještě nezažili, ale to předbíhám.

Bylo brzy a tak jsme se vydali do blízkého Malečova, což byl cíl našeho dnešního putování, na večeři.

Vracíme se za tmy a chaloupka je plná štamgastů, hučí a šumí a nám je tu krásně, protože jsme tak nějak mezi ně zapadli. Míra vypráví o svých zážitcích a taky o pokladech na policích a stěnách a já mám dojem, že jsme o mnoho desítek let zpátky. Fanda se dává do řeči se Zdendou, autorem sloganu pro HUDy sport, a řeší možné výšlapy v Alpách. Chlapi se trochu přeměřují – kdo má kolik dětí, tedy vlastně jen dcer, protože mají jen dcery: 2 – 3 – 4 – ? – ?? …. až je František oceněn „titulem“: „Ty jsi takový Rádodej!“. Ke konci večera Míra vypráví 3D vtipy a to se můžeme za břicho popadat. Úžásné!!!

Ráno máme na výběr z kávy, čaje a vlastně cokoliv, co chceme, a další vyprávění a ukazování teď již vzácných exponátů ze sbírky uvnitř chatky nad jedinými vleky v Českém Středohoří. Bohužel, čas je neúprosný a tak se loučíme a vyrážíme dál. Slibujeme, že se sem určitě ještě vrátíme a že tuto zastávku také budeme všude doporučovat a chválit.

Pokračujeme ale jen kousek z kopce ke Zdendovi, kam jsem nás pozvala na kávu. Jiné místo, jiný prostor, ale další úžasný člověk, který ví, co dělá. A ty motorky!!!

Pak už ale musíme vyrazit po svých do Ústí nad Labem. V dostatečné výšce je slunce, ale bohužel klesáme a tak občas fotíme slunečné fotky z informačních cedulí, abychom aspoň měli památku, jak to tu vypadá za slunce. V mlze a s těžkými batohy se kloužeme blátem na rozhlednu na Velký Ostrý. Koho to jen napadlo. V půlce sejdeme z cesty a škrábeme se diretisimou přímo na vrchol. Paráda! 🙂 Tam je mlha a ještě ke všemu nějací dva chlápci s dronem. Škoda, že tam nejsme aspoň sami. 

Dron přistál, slovo dalo slovo a my zjišťujeme dvě věci

– jednak nás při sestupu dron natočil a to se musí vidět a sdílet:

– a jednak chlapi spali na Lucemburském kopci jako Šíma a ten je v noci moc neviděl, jen je budil svitem baterky, a taky že nás celý večer z hospody slyšeli, ale jelikož u ní nebyli a našli si, že je zavřená, tak si mysleli, že jsou tam před ní na parkovišti nějací mlaďáci co hulej a tak tam nešli. 🙂 Jaké to náhody. 🙂

Cestou pauzička na oběd – studené buřty a chlapi sobě. Pak již jen zastávka na poslední pivko na hradu Střekov nad zdimadly na Labi a vláčkem domů za sluníčkem, které jsme tento víkend moc neviděli.

Víkend to byl nádherný, i když hodně zamlžený, mokrý a vlezlý .

Chlapi díky a zase za rok.

Jana Vrbka