Vysoké Tatry – zářijová (ne)pohoda, 19.-22.9.

Na plánovaný výlet do Tater v　posunutém termínu, což nakonec bylo jenom dobře, se sešla super parta lidí ve složení: Lenka, Honza a Petřík, Šíma, Jarmilka, František, Zdeňka, Martin a já. Měl svá poprvé, ale i své návraty.

 

 

 

V　Tatrách totiž byli poprvé nejen Čejpíci s　Petříkem a Sardinkou v　bříšku, ale také Šíma s　Jarmilkou. Pro mě s　Martinem to byl vůbec první výlet s　horolezeckým oddílem do takovýchto hor. A návraty? Zdeňka s　Františkem si připomněli výročí patnácti let od svého seznámení právě v　Tatrách.

 

 

 

 

Po přípravách a diskusi o dopravních prostředcích jedeme na dvě skupiny. První, Čejpíkovic, zvolila vlak a odjezd ve středu večer a zbytek byl rád za Šemíka a odjezd ve čtvrtek v　brzkých ranních hodinách. Ze Starého Smokovce vyrážíme dle plánu v　deset dopoledne přes Hrebienok a Velkou Studenou dolinou směrem ke Zbojnické chatě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Každý postupuje svým tempem, užíváme si výhledy a stoupáme a stoupáme. S　čím dál vyšší výškou se ale kazí počasí, a když s　Jarmilkou po čtyřech hodinách uvidíme chatu, tak již pěkně fičí a padají ledové krystalky.

 

 

 

 

 

 

Na chatě se zdravíme s　Čejpíky, kteří i s　Péťou na zádech dorazili asi před hodinou. Ubytováni jsme v　podkroví, kam se leze ze schodů velkým otvorem po čtyřech, což je pro většinu dosti netradiční, ale nakonec velmi ceněné.

 

 

 

 

 

 

Po výstupu vychutnáváme prvního medvěďáka, pak druhé i třetího, a s　tím i roste zábava mezi osádkou podkroví. Dokonce bylo i japonské divadlo.

 

 

 

 

K　večeři je slibovaný vynikající smažený sýr, na který se František těšil tak, že dojedl vše, co mu kdo nabídnul, takže jich měl nakonec asi sedm kousků. Nad pivem pak František rozvíjí plány na druhý den. Rozjetý večírek na přivítanou ale ukončí večerka chatára v　deset hodin a tak se ještě přesouváme do podkroví na Huličův zelený utrejch.

 

 

 

 

V　pátek nás ráno vítá nádherné svítání a příslib slunečného počasí na celý den. Lenka s　Petříkem zůstává na chatě a my ostatní vyrážíme vstříc dobrodružství.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Postupně stoupáme k　Slavkovskému sedlu. Uprostřed raději nasazujeme helmy a terén je čím dál strmější, takže za chvíli už jenom lezeme. Všichni velmi bravurně, já s　malinkatou dušičkou a vydatnou Františkovo-Honzovou pomocí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po chvilce to ale už zase jde jen po dvou a tak stoupáme sněhem až k　hřebínku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jsme odměněni krásnými výhledy na Szontághovo pleso, Slavkovskou dolinu a okolní vrcholy, ale já se sama sebe ptám, kudy vede cesta dolů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdeňka, Šíma a Honza stoupají na Východní Slavkovskou vežu a Jarmilka, Martin a já pod Františkovým vedením klouzáme kamennou sutí.

 

 

 

 

 

 

Chvilka odpočinku a pak i rozdělení. Já si na další sedlo netroufám a je mi nabídnuta úniková cesta na magistrálu. Martin se přidává a také Jarmilka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

František, Zdeňka, Šíma a Honza pokračují podle plánu do Sedla pod Dvojitou a pak po vyšlapané cestičce – Granátové lávce na Slezský dům.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bohužel na podstatně lehčí cestě nepostupujeme podle Františkových instrukcí a ztrácíme cestu. Červenou magistrálu nacházíme, po skoro dvouhodinovém dosti náročném hledání, vyčerpaní jak fyzicky, tak i psychicky. Dáme chvilku pauzu a při ní se zjevuje František, který nás šel hledat. Myslím, že jsme ho s　Jarmilkou nikdy neviděly raději.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po nutném vysvětlování víme, že Zdeňka, Šíma a Honza se již před hodinou vydali zpět na chatu a nás to po občerstvovací pauze na Slezanu čeká také.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ze Slezanu vyrážíme před čtvrtou s　vyhlídkou, že máme na půl devátou objednanou večeři na chatě. Pomalu stoupáme Velickou dolinou k　Polskému hrebeni. “Realný čas je na p…, ale jinak máme čas dobrý.” Těmi to slovy nás František optimisticky žene k　sedlu. Poslední metry jsou ve skále řetězy a kramle. Před těmi se oblékáme a s　prohlášení, ať nepřemýšlíme, co bude za sedlem, pokračujeme v　posledních metrech. Jarmilka jako první a velmi zkušeně. Já druhá s　Františkem za zády a tento úsek zdolávám pouze díky jeho metodickému vedení a nakonec Martin. Uff a jsme nahoře. Rychlé fotky, krátký sestup a další stoupání do Prielomu, které, jak jsme si obě později přiznaly, nás dost překvapilo. Jarmilka plynule zvládá stoupání, ale mě dochází síly a žene nás především vědomí, že se již velmi blíží stmívání a bylo by vhodné dosáhnout sedla za světla. Krátké, ale prudké stoupání zakončené zase lezením. Pak se objevují znovu řetězy a kramle, ale to jsme ujištěni, že to je již vrchol. Tuto část opět zvládám pouze díky Františkovu důraznému vedení a pomoci. Vrcholu Prielomu jsme dosáhli sice v　sedm večer, ale za světla. V　dálce jsou vidět světélka v　oknech chaty a před námi prudký sestup a pak již slibovaný turistický chodník, po kterém jdeme již s　čelovkami.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na Zbojandu dorážíme v　osm večer. Já s　Jarmilkou nesmírně vyčerpány, ale šťastny, že tam jsme. Po řízku dáváme ještě medveďák na posilněnou a poté začne noční mejdan v　pyžamech s　Huličovým zeleným utrejchem a Honzovou slivovicí. Spoluspící Francouzi moc nadšení nebyli.

 

 

 

 

 

 

V　sobotu se probouzíme do zimy. Je zataženo, mlha, fouká a chvílemi chumelí nebo prší. Plánovaný odchod se posouvá a posouvá, aby z　něj nakonec zbyl plán pouze na výlet po blízkém okolí.

 

 

 

 

 

 

 

Posilněni posledním, dopoledním medvěďákem hrají chlapi mariáš a dámy mají nečekanou tatranskou kavárnu. Kolem oběda František pokládá otázku, zda umíme vázat uzly, použít sedáky a slanit. Pohledem do našich udivených tváří začíná školení. Na matraci poprvé s　Martinem navlékáme sedáky. Přidává se Jarmilka a Šíma.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Krátké vysvětlování, ale venku se najednou objevuje sluníčko a s　ním chuť jít ven a tak padne návrh, si vše předvést v　realných, ne moc příznivých podmínkách venku, který jsme okamžitě převedli do praxe. Za chvíli již stojíme na prudkém svahu v　sedácích a připraveni vyzkoušet slanění. František s　Honzou nám nachystali nejdříve cvičné slanění po zasněžené trávě a potom již reálné po skále.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Postupně se vystřídáme všichni čtyři – Šíma sice poprvé, ale absolutně profesionálně, takže to není poznat. Zdeňka s　Jarmilkou se stejnou grácií a nakonec já s　menším zádrhelem, ale také. Po více jak dvouhodinovém tréninku jsme všichni pěkně vymrzlí a vracíme se zpět na chatu. Výlet to sice nebyl, ale nového a důležitého jsme do sebe vstřebali až až, takže dojem z　tohoto dne máme velmi dobrý.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslední večeře a závěrečný večírek, který jsme uspořádali v　našem “bivaku” na podlaze. Pivo si nosíme přímo z　výčepu a uleháme s　ním na matrace. Takové leháro prý ještě nikdo nikde jinde na horách nezažil.

 

 

 

 

Poslední, nedělní ráno nás budí svým svitem sluníčko.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bohužel vše končí a tak, i když se některým nechce, rychle sbalit a domů. Sestup do údolí nám zpestřilo setkání s　neznámým Slovákem a jeho krásnou Klaudií, kdy František převedl lepší znalost Tater než rodilý Slovák a trochu mu tím u jeho Klaudie zavařil.

 

 

 

 

 

 

Skupina “A” se po nalodění do Šemíka rozhodla pro oběd v　tradiční tatranské hospodě Lavína na nádraží v　Tatranské Lomnice. Trochu zajížďka, ale jídlo vynikající. František, Jarmilka a já jsme ještě protáhli těla v　bazénu ve Svitu s　nádherným výhledem na Tatry a Šíma se Zdeňkou a Martinem si zatím vychutnali kávu v　nedaleké restauraci. Pak už jenom hurá zpátky domů. Skupina “B” – Čejpíci mezitím vychutnávali cestu domů vláčkem, abychom do Hradce dorazili všichni skoro ve stejnou hodinu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A na závěr? Možná se někomu může zdát, že jsme těch vrcholů moc nezdolali, ale pro mě byl vrchol už jen to, se na tento výlet odhodlat odjet a prožít čtyři dny někde, kde to vůbec neznám a nevím, o čem to je, a cítit velkou podporu, které se nám při tom od vás dostalo. Klobouk dolů a zase příště.

 

 

 

Jana – Vrbka